8 C 272/2021-65 — Okresní soud v Prostějově

1. Žalobce se svou žalobou doručenou soudu dne 29. 10. 2021 domáhal vůči žalovanému peněžitého plnění na základě smlouvy o úvěru uzavřené pod [číslo] dne 17. 3. 2020. Žalobce uvedl, že žalovanému poskytl na základě této smlouvy úvěr ve výši 50.000 Kč dne 18. 3. 2020. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci úvěr spolu s dalšími dohodnutými plněními ve 48 měsíčních splátkách po 4.241 Kč. Žalovaný však uhradil pouze částku 8.482 Kč dne 20. 5. 2020. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil své povinnosti v souladu se smlouvou, došlo k zesplatnění celého úvěru a žalobce tak požadoval úhradu dlužné jistiny s přirostlým úrokem ve výši 61.631 Kč, smluvní pokutu ve výši 21.680,01 Kč a dohodnutý úrok ve výši 86,1 % ročně z částky 49.722,92 Kč. 2. Žalovaný jako fyzická osoba se k žalobě nevyjádřil, přestože mu žaloba byla doručena v souladu s ustanovením § 49 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) do vlastních rukou na adresu v souladu s ustanovením § 46b písm. a) o.s.ř. 3. Na základě provedeného dokazování byl zjištěn následující skutkový stav: 4. Podle smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 17. 3. 2020 pod [číslo] bylo zjištěno, že strany se dohodly na tom, že žalobce žalovanému poskytne částku 50.000 Kč na účet č. [bankovní účet] a žalovaný se zavázal žalobci poskytnutou částku spolu s dalšími smluvními dohodnutými plněními vrátit v 48 měsíčních splátkách po 4.241 Kč. Podle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 50.000 Kč poukázána na účet č. [bankovní účet] dne 18. 3. 2020. 5. Z předžalobní výzvy ze dne 6. 10. 2021 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k okamžité úhradě dlužné částky ve výši 61.631 Kč s příslušenstvím do 10 dnů a předžalobní výzva byla předána k poštovní přepravě dne 6. 10. 2021. 6. Z listiny, a to ze smlouvy o úvěru s příhou, z informací pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru, předsmluvního formuláře, prohlášení klienta hodnocení klienta bylo zjištěno, že žalovaný poskytl své identifikační a kontaktní údaje. Žalovaný uvedl své vzdělání (maturita) a údaj, že má vlastní bydlení. Žalovaný dále uvedl, že jeho příjem činí 23.000 Kč a výdaje 7.910 Kč Žalovaný dále uvedl svého zaměstnavatele [právnická osoba], datum nástupu 13. 7. 2018 s tím, že šlo o hlavní pracovní poměr, smlouva nebyla uzavřena na dobu určitou a neběžela výpovědní lhůta. Dále žalobce disponoval výpisem z účtu žalovaného, podle kterého činil příjem od zaměstnavatele žalovaného 23.421 Kč v měsíci březnu 2020 a 21.144 Kč v měsíci únoru 2020. Žalobce dále předložil výpis ze záznamu z registru SOLUS, ze kterého však nevyplývaly žádné informace ohledně žalovaného a výpis z nebankovního registru klientů, podle kterého bylo skóre žalovaného stanoveno na hodnotu 364 – kategorie II – menší riziko, lepší segment klientů. Jiné údaje žalobce ke schopnosti žalovaného úvěr splácet nezjišťoval a uvedené informace neověřoval. <i>7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>8. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytoval před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytoval poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1, větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté lhůtě, běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.</i> 10. Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že soud by měl posuzovat otázku platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pouze v případě, že žalovaný jako dlužník namítne nedodržení povinností žalobce jako věřitele v souvislosti s uzavíráním smlouvy a jeho povinností prověřit schopnost spotřebitele úvěr splácet. Výklad citovaného ustanovení je však modifikován rozsudkem Soudního dvora EU ve věci C 679/2018 ze dne 5. 3. 2020, podle kterého je české právo ukládající povinnost spotřebiteli dovolat se neplatnosti úvěrové smlouvy v rozporu s unijním právem a soud je proto povinen z úřední povinnosti zkoumat postup věřitele při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to zda tento postup odpovídá evropskému právu, tj. směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Podle článku 8 této směrnice„ členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi.“ Podle článku 23 uvedené směrnice„ členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.“ 11. K míře pečlivosti věřitele při zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele se vyjádřil v rámci předchozí úpravy § 9 odst. 1 zák. č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/18. V tomto rozhodnutí uvedl„ že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb. o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ 12. Podle citovaných rozhodnutí a při aplikaci eurokonformního výkladu vnitrostátní právní úpravy spotřebitelských smluv je zřejmé, že informace věřitelem získané od spotřebitele jsou z hlediska úplného a spolehlivého posouzení jeho úvěruschopnosti až doplňkové. Primární povinností věřitele je zjistit si spolehlivost potřebných údajů i z jiných zdrojů než je samotný dlužník. Tyto zjišťované údaje se mají týkat zejména aktuální majetkové situace dlužníka. Takto by měl věřitel např. zkoumat a objektivně ověřovat skutečnou výši příjmů a výdajů, zejména v souvislosti s bydlením, vyživovacími povinnostmi, splatnými dluhy a zjišťovat další informace přímo ovlivňující komplexní závěry věřitele o majetkové situaci dlužníka. Pokud tyto povinnosti věřitel důsledně před uzavřením smlouvy o úvěru nesplní, je důsledkem aplikace sankce v podobě neplatnosti smlouvy. 13. V daném případě žalobce tvrdil a prokázal, že provedl šetření ohledně majetkové situace dlužníka v části příjmové, když zjistil skutečnou výši příjmů dlužníka z hlavního pracovního poměru. Dále žalobce provedl částečné šetření k majetkové situaci dlužníka v části výdajové, když zajistil výpis záznamů z registru SOLUS, podle kterého žalovaný nebyl evidován pro jiný neuhrazený závazek. Žalobce dále žádným způsobem neověřoval skutečnou výši žalovanou uváděných výdajů. Soud proto dospěl k závěru, že úkony, které učinil věřitel za účelem odborného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, byly nedostatečné a smlouva o úvěru je ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem neplatná. 14. S ohledem na výše uvedené soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v rozsahu odpovídajícím výši bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, které přijal žalovaný jako majetkový prospěch poskytnutý bez právního důvodu. Vzhledem k tomu, že žalobce prokázal, že žalovanému poskytl bezhotovostním převodem na jeho účet částku 50.000 Kč, žalovaný uhradil částku 8.484 Kč, bylo žalobě vyhověno pouze ve výši rozdílu mezi oběma uvedenými částkami ve výši 41.518 Kč, neboť na jiná plnění, která žalobce požadoval na základě smlouvy o úvěru, mu nárok nevznikl. Žalovaný byl zavázána i úhradě úroku z prodlení podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku a § 1970 občanského zákoníku ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. po uplynutí lhůty k plnění uvedené v předžalobní výzvě ze dne 6. 10. 2021, doručené podle § 573 o.z. 15. O nákladech řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. a žádné ze stran neuložil povinnost uhra