6 C 141/2025-65 — Okresní soud v Prostějově

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 15. 9. 2025 se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 37.516 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 37.516 Kč od 2. 2. 2025 do zaplacení ve výši 12 %. Návrh byl odůvodněn tím, že žalobkyně nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 12. 12. 2024 mezi společností , právnická osoba, , IČ , IČO, , jako původním věřitelem a postupitelem a žalobkyní, jako postupníkem a novým věřitelem. Původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 1. 10. 2024 smlouvu o úvěru č. , Anonymizováno, na jejímž základě poskytl žalované úvěr ve výši 10.000 Kč. Žalovaná následně využila svého práva na navýšení úvěru a čerpala úvěr v celkové výši 10.000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 1. 2. 2025. Žalovaná se však dostala do prodlení s úhradou pravidelných měsíčních splátek, a proto byla původním věřitelem opakovaně vyzývána k úhradě dluhu. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka v celkové výši 37.516 Kč, skládající se z celkové nesplacené jistiny úvěru ve výši 29.900 Kč, ze smluvního úroku, který v době zesplatnění činil 5.842 Kč, dále smluvní pokuty v souladu se smlouvou o úvěru, která v době zesplatnění činila 1.774 Kč, a příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení od následujícího dne po datu splatnosti úvěru. Pokud by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, požaduje žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, na jejíž bankovní účet byla předmětná částka převedena.2. Žalovaná se ve věci vyjádřila tak, že nijak nezpochybňuje poskytnutí úvěru v částce celkem 29.900 Kč, kdy tento si brala dá se říci na obživu. Dlužnou částku je schopna uhradit ve splátkách (žalovaná navrhovala 1.500 Kč měsíčně).3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 1. 10. 2024, ve znění smlouvy dodatků ze dne 14. 10. 2024 a 29. 11. 2024, soud zjistil, že žalovaná uzavřela s předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , smlouvu o úvěru, jejímž předmětem byl závazek věřitele poskytnout žalované peněžní prostředky v částce celkem 29.900 Kč se zápůjční úrokovou sazbou 80,13 % (podle dodatku č. 2). Žalovaná se zavázala částku vrátit do 89 dnů s odpovídajícím úrokem 5.842 Kč. Dále byly ve smlouvě mj. sjednány poplatky za zaslanou písemnou upomínku ve výši 50 Kč a smluvní pokuta 0,1 % denně z dlužné částky jistiny v prodlení.4. Odeslání částky na účet žalované, uvedený ve smlouvě, bylo doloženo výpisy z účtu předchůdce žalobkyně ze dne 1. 10. 2024 (částka 10.000 Kč) a ze dne 14. 10. 2024 (částka 19.900 Kč). Žalovaná poskytnutí finančních prostředků v této výši ani nijak nezpochybňovala. Podle obsahu spisu pak žalovaná uvedenou částku neuhradila (žalovaná v průběhu řízení netvrdila, ani neprokázala nic jiného).5. S ohledem na dobu uzavření předmětné smlouvy soud věc po právní stránce posuzoval podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dále podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 28. 5. 2022. V posuzované věci se totiž jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., podle něhož se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Již na tomto místě je pak potřeba poukázat i na ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. (dále také jen „zákon“) o posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, kdy podle § 86 odst. 1 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 86 odst. 2 pak poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Soud v průběhu řízení vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a předložení dokladů k prokázání posouzení úvěruschopnosti žalované, na což žalobkyně reagovala podáním doručeným dne 19. 1. 2026 v němž uvedla, že nedisponuje příslušnou dokumentací. Potřebné doklady tedy žalobkyní předloženy nebyly a soud proto nemohl považovat za prokázané, že by předchůdce žalobkyně úvěruschopnost žalované jako spotřebitele ve smyslu citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ověřoval.9. K tomu lze dodat, že povinnost poskytovatele úvěru je prevenční a soud posuzuje, zda věřitel úvěruschopnost spotřebitele zkoumal řádně, a to zcela bez ohledu na to, co by případně zjistil (tzn. uvedená povinnost není splněna ani v případě, že podle výsledků dodatečného zkoumání, včetně případného soudního dokazování, bylo zjištěno, že spotřebitel úvěruschopný v době uzavření smlouvy byl). Z tohoto pohledu tedy není např. významné, zda spotřebitelem uváděné informace byly pravdivé či nikoliv, podstatné je to, že některými relevantními údaji o spotřebiteli se předchůdce žalobkyně dostatečně nezabýval nebo je neověřoval, byť to bylo s ohledem na okolnosti konkrétního případu na místě a jednalo se o údaje jednoduše doložitelné. Relevantní nemůže být ani případná skutečnost, zda dlužník v určité době řádně splácel. Přitom v soudním řízení je břemeno tvrzení a břemeno důkazní o tom, zda a jak byla zkoumána úvěruschopnost spotřebitele, na žalobkyni (věřiteli). Z toho pak pramení i důraz na vedení a uchovávání záznamů týkajících se jak učiněných zjištění, tak postupů, jimiž k těmto zjištěním věřitel dospěl, a na to, aby věřitel vedl svou dokumentaci k úvěru tak, aby napomáhala předcházet a odhalovat zkreslení informací a také umožňovala u soudu prokázat, že své povinnosti splnil.10. Soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví ani demonstrativní výčet postupů, které musí být pro její naplnění provedeny. Výklad dané normy by neměl ani vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele a jeho domácnosti rozumně očekávat. Neověření spotřebitelem uváděných informací by přitom mohla vést k účelovosti ze strany poskytovatele, tj. ke snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.11. Na tomto základě proto soud dovodil, že předchůdce žalobkyně v postavení věřitele řádně nedostál povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (resp. žalobkyně tuto skutečnost neprokázala), tedy nepostupoval s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr a žalované přesto úvěr poskytl. Následkem nesplnění uvedené povinnosti je potom podle citovaného ustanovení § 87 odst. 1 zákona neplatnost uzavřené smlouvy, přičemž soud k této neplatnosti přihlíží i bez návrhu.12. Důsledkem závěru o neplatnosti smlouvy je pak podle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru omezenost