3 C 184/2019 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně podala soudu žalobní návrh, jímž se domáhala určení neexistence zástavního práva tak, jak jest specifikováno ve výroku tohoto rozhodnutí. Pro věc žalobkyně považuje za rozhodné následující. Žalobkyně dražila a v dobré víře vydražila předmětné nemovitosti v k. ú. [obec]. Její dobrá víra a vlastnické právo, jako nejsilnější právo chráněné článkem 11 Listiny základních práv a svobod, musí, i s ohledem na všechny v tomto řízení vyvstalé skutečnosti, být chráněno. Ze strany společnosti [právnická osoba] nedošlo k platnému převodu vlastnického práva a zřízení zástavního práva. Předně tato společnost jednala ve vztahu k předmětným nemovitostem v době, kdy jí nesvědčilo vlastnické právo. Sporovanou zástavní smlouvu uzavřel zmocněnec [celé jméno svědka] na základě plné moci, která z hlediska hmotněprávních požadavků je naprosto neadekvátní a nemůže zakládat žádné právní následky. Právní úprava v roce 2016 neumožňovala převést při totožném vlastníku jakoukoliv budovu, stavbu, aniž by zároveň nedošlo k převodu pozemku, jehož je tato stavba součástí. Plná moc pro zmocněnce [celé jméno svědka] k podpisu jak zástavní, tak kupní smlouvy je velmi problematicky konstruovaná, vůbec v ní není obsaženo zmocnění k zastavení, či jakékoliv dispozici okolních pozemků, které jsou rovněž předmětem zástavního práva žalované. Nadto na úrovni evidovaného vlastníka nemovitostí společnosti [právnická osoba] nedošlo ani k řádnému vytvoření vůle, která by směřovala k jakékoliv dispozici s předmětnými nemovitostmi, například zřízení zástavního práva na ni, neboť v té době jediná jednatelka [právnická osoba] [celé jméno svědkyně], kdy společnost neměla další statutárních orgány či osoby, které by již ze zákona, nebo z údajů vyplývajících z obchodního rejstříku, mohly bez dalšího nakládat s nemovitostmi ve vlastnictví společnosti, ani nevěděla o tom, že společnost nějaké nemovitosti vlastní a nikdy jako společnost žádnou vůli k této dispozici s nimi neprojevila, a to ani ve vztahu k [celé jméno svědka] Tyto skutečnosti pospolu jsou natolik závažné, že musí vést k závěru o tom, že zástavní smlouva je buď neplatná, nebo zdánlivá, tedy úkon, který se jako právní jednání pouze tváří, má některé jeho formální znaky, ale právním jednáním není a právní následky nezakládá. Je otázkou, zdali dobrá víra a poukaz na ustanovení § 984 o. z. je schopen zhojit ve prospěch žalovaného i tak zásadní hmotněprávní a formálněprávní vady předmětných dokumentů, tedy plné moci pro [celé jméno svědka] a samotné zástavní smlouvy, kterou takto podepsal. Žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. prosince 2020, sp. zn. 22 Cdo 1980/2020, kde bylo uzavřeno, že„ ochrana poskytovaná ustanovením § 984 odst. 1 o. z. je mimo jiné podmíněna tím, že v daném případě převodní jednání v podobě kupní smlouvy, kterou se nabývá právo, zde vlastnické právo, je uzavřena platně, jinak řečeno, neplatnost uzavřené smlouvy vylučuje nabytí práva v režimu § 984 odst. 1 o. z.“, což je i tento případ. V souzené věci obstojí závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy a obstojí-li závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy, je tím bez dalšího vyloučeno použití ustanovení § 984 o. z. Aby nedošlo k žádným pochybám, je v citovaném rozhodnutí dále uvedeno, že„ zákonem požadovaná dobrá víra nabyvatele pak pokrývá toliko nedostatek vlastnického práva převodce, nevztahuje se však na jiné případy, nebo jiné právní vady právního jednání způsobující jeho neplatnost“. Rozhodnutí odkazuje na relevantní komentářovou literaturu, komentář autorů Vrzalová, Spáčil z roku 2013, C. H. BECK, s tím, že„ ochrana vyplývající z materiální publicity se nevztahuje na právní jednání, jednání zdánlivá, nebo neplatná. Právní jednání tedy musí existovat a nesmí být dán důvod jeho absolutní neplatnosti, zejména nedostatek vůle“. S ohledem ke shora uvedenému tak není namístě nadále posuzovat dobrou víru žalovaného ve vztahu k nabytí zástavního práva. Zejména předmětná plná moc, na straně banky, coby velmi erudované právnické osoby s velmi silným personálním, finančním a právním substrátem, nemůže způsobit jakékoliv pochybnosti o tom, že je zcela nedostatečná pro záměr, jaký jí byl sledován. Osoby, které se podílely na schválení předmětného úvěru a na posouzení dokumentace týkající se zřízení zástavního práva, tedy hypoteční poradce, týmový hypoteční specialista, úvěrový analytik, nebyly schopny posoudit předloženou plnou moc jako problematickou a věc se jeví tak, že jim ani není známo, jakým způsobem se mají nemovitosti pro účely intabulace do katastru nemovitostí označovat, aby bylo možné hovořit o platném právním jednání, které zakládá i pro banku jí žádané závěry. Pokud by i případně byla posuzována otázka dobré víry, musí být posuzována v souladu s nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2219/12, kdy je třeba, mimo jiné, zkoumat, respektive je potřeba ve vztahu k dobré víře mít požadavky na posouzení, zda dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm může požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Tři instanční stupně žalované neshledaly jediný problém při posouzení toho, která osoba jedná, nebo má jednat, za evidovaného vlastníka nemovitostí a zabývaly se pouze otázkou bonity, třebaže součástí jejich agendy evidentně bylo i posouzení a shromáždění podkladů pro řádné zajištění předmětného úvěru. Stejně tak je třeba hodnotit skutečnost, že úvěr byl sjednán velmi rychle, což žalobkyně hodnotí jako nestandardní. Toto je sic věc subjektivní, ale je třeba požadovat po subjektu, jakým je banka, aby rovněž vyjma například na listu vlastnictví, jednoznačně akceptovala skutečnost, že posledním nabývacím titulem předmětných nemovitostí, před oním červnem 2016, je rovněž příklep v dobrovolné veřejné dražbě. Ačkoliv neexistuje centrální registr dobrovolných veřejných dražeb, v době pokročilých, informačních technologií a fulltextového vyhledávání je možné spravedlivě požadovat po bance, aby takovou lustraci provedla, a předmětnou skutečnost zjistila. Kupní smlouvou uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a MUDr. [jméno] [příjmení] vlastnické právo nemůže přejít, protože i zde je stejná chyba, kdy se převádí pouze jakési budovy, spolu se zahradou, přičemž klíčová část převáděných nemovitostí, tedy pozemek, jehož součástí je předmětný rodinný dům, který je hlavní hodnotou, v předmětné kupní smlouvě označen vůbec není. Daná kupní smlouva vykazuje naprosto zásadní nedostatky, tudíž nelze než uzavřít, že na straně žalované došlo při posuzování úvěrového případu, a vykazuje to znaky velmi problematických okolností, k naprostému podcenění situace, podcenění risk manažerských procesů při přezkumu předmětných dokumentů a nelze tomuto jednání tak přiřknout jakoukoliv dobrou víru, protože dobrá víra nechrání osobu, která jedná zcela nekompetentně a přehlíží naprosto klíčové skutečnosti, které vykazují znaky velkého problému pro úvěrový případ. Žalobkyně trvá na tom, že žalované nemůže být poskytnuta právní ochrana z titulu dobré víry, protože ta je evidentně prolomena. Žalobkyně se dovolává spravedlivého posouzení situace, spravedlivého uspořádání vztahu s odkazem na ustanovení § 10 odst. 2 o. z., s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně je v tomto případě konfrontována s bezpečně prokázanou trestnou činností dražebníka, jíž nemohla předvídat, protože na takovéto jednání dražebníka, který ihned po složení kupní ceny z dražby začne s předmětnou částkou disponovat, skutečný stav věci zastírá, uvádí, že peníze samozřejmě deponuje a čeká na konečný verdikt, se připravit nelze a stejně tak velmi problematické jednání bylo na straně představitelů společnosti [právnická osoba], kteří museli vědět velmi dobře o tom, že proběhla dražba, kdy sami podali žalobu na určení její platnosti, či neplatnosti, přičemž ihned vstoupili do jednání o prodeji nemovitosti z volné ruky. Je s podivem, jak mohla být žalovaná ve vztahu k uvedené společnosti nečinná v době bezprostředně po úvěrovém případu, kdy ještě bylo možné finanční prostředky zachytit. Pokud by žalovaná jednala včasně, spor by nevznikl. Na straně žalobkyně je naprostá liknavost a negace aktivního přístupu ve vztahu k zajištění finančních prostředků a už předtím ve vztahu k řádné kontrole podkladů pro úvěrový případ, kde mohlo velice snadno dojít k předejití problému způsobeného tím, že vlastníkem byl někdo jiný, než tvrzená společnost, protože podklady předložené žalovanému byly naprosto nedostatečné. 2. Žalovaná s návrhem nesouhlasila. K argumentaci žalobkyně namítala níže uvedené. Námitky žalobkyně týkající se právního jednání, zápisu v katastru nemovitostí, musí být v daných souvislostech posuzovány z pohledu adresáta, tj. z pohledu žalované. Předmětem řízení je určení, zda bylo zřízeno platně a účinně, nebo nikoliv, zástavní právo ve prospěch žalovaného k nemovitostem, které jsou nyní ve vlastnictví a zapsány pro žalobkyni. Tento pohled adresáta, žalované, je nutno zkoumat v době, kdy došlo k předmě