35 C 104/2021-64 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se domáhal předmětné částky s tím, že dne 27. 9. 2017 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo], na základě které bylo žalovanému povoleno přečerpání běžného účtu č. [bankovní účet], a to až do částky 30 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 18,9 % ročně. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil řádně, žalobce celý dluh zesplatnil a požadoval uhrazení celé jistiny včetně dlužného příslušenství. Žalobce tvrdil, že ke dni 17. 12. 2020 žalovaný dluží celou dlužnou jistinu 30 000 Kč, úrok 8 589,84 Kč a úroky z prodlení 2 898 Kč. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Byl přesvědčen, že žalobce nesplnil povinnosti dané mu ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon“), když nezkoumal schopnost žalovaného dluh splnit. Byl přesvědčen, že žalobce nepostupoval v tomto směru řádně, když nežádal doložení údajů o majetkových poměrech žalovaného přímo od něj, ale spokojil se s údaji, které získal ze své činnosti. 3. Soud posoudil svoji mezinárodní příslušnost dle čl. 4 nařízení Brusel I bis. 4. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobce dne 27. 9. 2017 uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo], na základě které bylo žalovanému povoleno přečerpání běžného účtu č. [bankovní účet] až do částky 30 000 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 18,9 % ročně. Žalovaný se zavázal dle podmínek smlouvy tento úvěr pravidelně splácet (prokázáno smlouvou, podmínkami smlouvy). Žalobce žalovanému prostředky poskytl, avšak žalovaný je nevrátil, takže žalobce dluh zesplatnil ke dni 30. 9. 2019. Ke dni 17. 12. 2020 žalovaný dluží celou dlužnou jistinu, úrok 8 589,84 Kč a úroky z prodlení 2 898 Kč (prokázáno historií transakcí a dopisem o zesplatnění). Žalovaný však ničeho nezaplatil. 5. Soud posoudil vztah účastníků dle čl. 3 nařízení Řím I jako vztah ze smlouvy o úvěru dle § 2395 a násl. o. z., který je limitován zákonem. 6. Soud se nejprve zabýval tím, zda věřitel řádně a s odbornou péčí zkoumal schopnost žalované dluh splnit, když nesplnění této povinnosti způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce (viz § 84 – 89 zákona a rozsudek Evropského soudního dvora č. C -679/18, ve věci OPR- Finance s.r.o. proti GK). 7. Odborná péče je v kontextu zákona korektiv jednání věřitele, které se zakládá jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívající v pečlivosti konkrétního věřitele. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, který je dle názoru soudu použitelný i při výkladu § 86 zákona č. 257/2016 Sb.,„ věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidovaný v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L. a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zák. č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Při zkoumání úvěruschopnosti je nutno se zaměřit a zjistit nejenom příjmy klienta, ale i výdaje a jím uváděné a prokazované údaje porovnat i s příslušnými veřejně přístupnými statistickými údaji tak, aby bylo zřejmé, že se jedná o příjmy a výdaje v místě obvyklé. 8. Korektiv odborné péče však nelze vykládat zcela formálně v tom směru, že pokud si věřitel nevyžádá od dlužníka žádné informace o jeho majetkových poměrech, tak v principu nedostál svým povinnostem daných § 86 zákona. Je sice nepochybné, že zákonodárce v citovaném ustanovení předpokládá, že věřitel získá informace od dlužníka, který má o své situaci nejlepší přehled, ale je třeba si uvědomit, že judikatura ukládá věřiteli primárně ověřovat tyto údaje z dostupných zdrojů (viz citovaný rozsudek). Pokud je věřitel povinen ověřovat majetkové poměry žadatele, bylo by přehnaně formalistickým výkladem práva neposkytnout věřiteli ochranu v okamžiku, kdy majetkové poměry dlužníka ověří na základě jiných, avšak dostatečných zdrojů nezávislých na informacích od dlužníka, neboť smyslem citovaného ustanovení je nikoliv bezbřehá ochrana dlužníka proti věřiteli, ale ochrana dlužníka proti jeho předlužení. 9. Jak správně poznamenal žalovaný, tak citovaná právní úprava je transpozicí směrnice 2014/17. Ta jako primární cíl u posuzování úvěryschopnosti spotřebitele vychází právě z povinnosti věřitele posuzovat poměry žadatele s náležitou odbornou péčí (viz článek 18 a 19). K tomu však nestanoví pevný a neměnný postup. Způsob jakým má věřitel získávat informace o spotřebiteli, upravuje v článku 20 odst. 1, kde uvádí:„ Posouzení úvěruschopnosti podle článku 18 se provádí na základě nezbytných, dostačujících a přiměřených informací o příjmech a výdajích spotřebitele a o jeho dalších finančních a ekonomických poměrech. Věřitel tyto informace získá z relevantních vnitřních či vnějších zdrojů, mimo jiné i od spotřebitele, a to včetně informací poskytnutých zprostředkovateli úvěru nebo jmenovanému zástupci v průběhu procesu žádání o úvěr. Tyto informace musí být náležitě ověřeny, mimo jiné v případě nutnosti také použitím nezávisle ověřitelné dokumentace.“ 10. I citovaná směrnice staví na povinnosti získávat informace z relevantních zdrojů, přičemž nestaví svoji logiku na principu, který spočívá v automatickém nesplnění této povinnosti, pokud si věřitel nevyžádá údaje přímo od spotřebitele. 11. Soud tak uzavírá, že věřitel splní svoji povinnost zkoumat schopnost dlužníka dluh splnit, pokud vychází z doložených informací o majetkové a výdělkové situaci dlužníka, které jsou svým rozsahem dostatečné pro posouzení schopnosti dlužníka dluh splnit, a to bez ohledu na skutečnost, jakým legálním způsobem je získal. 12. V daném případě žalobce nevycházel z údajů, které mu žalovaný uvedl, ale vycházel z dlouhodobého chování žalovaného na jeho běžném účtu, a to za posledních 8 měsíců, kdy kreditní obrat žalovaného představoval pravidelný měsíční příjem v rozmezí částek 20 892 Kč do 35 117 Kč, přičemž standardní měsíční příjem osciloval nejméně kolem 28 000 Kč. Výdaje žalovaného se naopak pohybovaly okolo 15 000 Kč (prokázáno sjetinami běžného účtu). Z hodnocení klienta pak bylo zjištěno, že žalovaný nevykazuje žádné transakce, ze kterých by bylo možno uzavřít, že žalovaný nedostojí svým závazkům, žalovaný nebyl evidován v souvislosti s dluhy, které by neplatil, a naopak byl hodnocen jako osoba s nízkým rizikem pro poskytnutí úvěru (prokázáno sjetinami informačního systému a informacemi z [anonymizována dvě slova]). Soud tak uzavřel, že i když žalobce nevycházel z údajů, které by mu sdělil přímo žalovaný, vycházel z informací, které byly dostatečné k posouzení schopnosti žalovaného dluh splnit. Soud tak uzavřel, že námitka žalovaného nebyla důvodná. 13. Soud za této situace přiznal žalobci dlužnou jistinu spolu se smluvním úrokem. Vzhledem k tomu, že se žalovaný dostal do prodlení, tak soud žalobci též přiznal úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 14. Lhůtu k plnění stanovil soud dle § 160 o. s. ř. 15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 5 798 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 200 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 2 300 Kč za jeden úkon uvedený v § 11 odst. 1 a. t. realizovaný po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 3 800 Kč ve výši 798 Kč. 16. Soud přistoupil k aplikaci ustanovení § 14b a. t., neboť žalobce je podnikatelským subjektem, který poskytuje velké množství úvěrů a s tím podává velké množství žalob na ustálených vzorech. Soud tak uzavřel, že jsou splněny po