36 C 363/2021 — Okresní soud Praha-východ

1. Podaným návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu se žalobkyně domáhala zaplacení částky 13 070,05 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Tvrdila, že s žalovaným uzavřela dne 3. 2. 2015 smlouvu o kontokorentním úvěru, na základě níž se zavázala poskytnout žalovanému úvěr až do výše 10 000 Kč. Žalovaný se čerpaný úvěr zavázal vrátit i s úrokem ve výši 18,90 % ročně a dalšími cenami za případné služby dle aktuálního sazebníku. Žalovaný se zavázal splatit úvěr nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání kontokorentního úvěru. Žalovaný porušil smluvní podmínky tím, že opakovaně překročil sjednaný limit kontokorentního úvěru a celkové vyčerpal částku 11 753,48 Kč. Žalobkyně proto ke dni 1. 5. 2020 úvěr zesplatnila. Ke dni podání žaloby žalovaný dlužil na jistině 11 753,48 Kč, na kapitalizovaném úroku částku 711,70 Kč, na kapitalizovaném úroku z prodlení částku 604,87 Kč, dále žalobkyně požadovala úrok ve výši 18,90 % ročně z částky 11 753,48 Kč od 4. 5. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 753,48 Kč od 4. 5. 2021 do zaplacení. Žalovaný na svůj dluh ničeho nezaplatil ani přes předžalobní výzvu žalobkyně. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Ve věci bylo rozhodnuto na základě listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ke dni podání žaloby (dále jen„ o. s. ř.“), jelikož žalobkyně s takovým postupem souhlasila již v podaném žalobním návrhu a žalovaný se k výzvě soudu, zda s takovým postupem souhlasí, nevyjádřil, v důsledku čehož se má za to, že s takovým postupem souhlasí. 4. Na základě listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci: Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 3. 2. 2015 smlouvu o kontokorentním úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jej včetně úroku ve výši 18,90 % ročně nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy začne úvěr čerpat. Roční procentní sazba nákladů (tzv. RPSN) činila 21,21 % (prokázáno smlouvou o kontokorentním úvěru). Dle čl. 3 smlouvy o kontokorentním úvěru pokud žalovaný nezaplatí svůj dluh, s kterým je v prodlení nebo se s žalobkyní nedohodne na podmínkách jeho zaplacení, je žalobkyně oprávněna požadovat okamžité splacení úvěru v plné výši. Žalovaný při žádosti o poskytnutí kontokorentního úvěru uvedl žalobkyni svůj příjem ve výši 17 500 Kč měsíčně, což si měla žalobkyně ověřit na základě příchozích transakcí na účet žalovaného, přičemž tato částka měla odpovídat průměrnému příjmu žalovaného v měsících předcházejících úvěrové žádosti. Podle výpisu žalovaný obdržel mzdu v květnu 2014 v částce 5 734 Kč, v červnu 2014 v částce 10 385 Kč, v červenci 2014 v částce 8 042 Kč (a nemocenské v částce 1 112 Kč), v srpnu 2014 v částce 13 136 Kč, v září 2014 v částce 13 660 Kč, v říjnu 2014 v částce 20 428 Kč, v listopadu 2014 v částce 17 255 Kč, v prosinci 2014 v částce 25 242 Kč, v lednu 2015 v částce 15 181 Kč a v únoru 2015 v částce 22 942 Kč a 18 244 Kč. Žalovaný uvedl své výdaje 0 Kč a výši splátek mimo žalobkyni 0 Kč. Žalobkyni stanovila životní výdaje žalovaného po zohlednění jeho situace podle svého interního ekonomického modelu na částku 7 131 Kč a dále zjistila, že žalovaný splácí na jiný závazek částku 600 Kč měsíčně (prokázáno listinou nazvanou posouzení úvěruschopnosti klienta a výpisy z účtu žalovaného za období od května 2014 do února 2015). Žalovaný opakovaně překročil sjednaný limit kontokorentního úvěru, o čemž byl žalobkyní vyrozumíván (prokázáno dopisem ze dne 6. 6. 2020 a 11. 7. 2020). Žalovaný postupně přečerpal kontokorentní úvěr až do výše 11 753,48 Kč, který nesplatil a tak jej žalobkyně převedla na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků č. [bankovní účet]. Žalovaný ani přes upomínku ze dne 23. 9. 2020 svůj dluh neuhradil (prokázáno listinou nazvanou podklady pre súdne konanie a poslední výzvou před podáním žaloby včetně dodejky). Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k uhrazení dlužné částky a upozorněn na možnost jejího vymáhání soudní cestou (prokázáno výzvou k zaplacení před podáním žaloby ze dne 21. 4. 2021 včetně dodejky). 5. Podle § 2395 č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 1. 12. 2017 dle data podpisu smluv (dále jen„ zákon o spotř. úvěru“), se spotřebitelským úvěrem rozumí odložená platba, půjčka, úvěr nebo jiná obdobná finanční služba poskytovaná nebo přislíbená spotřebiteli věřitelem, nebo zprostředkovatelem. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotř. úvěru věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 7. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS, v účinném znění (dále jen„ směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat. 8. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 10. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný zamýšleli uzavřít smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotř. úvěru. 11. Zákon o spotř. úvěru zakotvuje povinnost poskytovatele úvěru, posoudit před uzavřením smlouvy nebo změnou smlouvy, spočívající v navýšení závazku, úvěruschopnost spotřebitele, tedy schopnost splácet úvěr s ohledem na jeho majetkové poměry, a to na základě nezbytných, spolehlivých a dostatečných informací získaných od spotřebitele. Poskytovatel úvěru je s ohledem na splátky úvěru povinen porovnat příjmy a výdaje spotřebitele včetně plnění předchozích závazků. Úvěr pak může poskytnout pouze tehdy, pokud nemá důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Sankcí za nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je pak neplatnost uzavřené smlouvy. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (srov. např. rozsudek z 5. 3. 2020, OPR-Finance, C -679/18 nebo ve věci C -679/18 ze dne 5. 3. 2020) pak zdůrazňuje povinnost soudů zkoumat podmínky platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti byl povinen spotřebitel vznést. Zjistí-li porušení této povinnosti, jsou vnitrostátní soudy povinny vyvodit z toho bez dalšího zákonem předvídané důsledky. Smyslem harmonizované unijní úpravy spotřebitelských úvěrů je podle Evropského soudního dvora zajistit, aby věřitelé přistupovali k půjčování zodpovědně a aby neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti na základě informací získaných od žadatele o úvěr a z dostupných databází. Cílem směrnice harmonizující vnitrostátní právní úpravu této oblasti je chránit spotřebitele před nadměrným zadlužením a platební neschopností, neboť spotřebitel se nachází v nerovném postavení vůči poskytovateli úvěru a jeho vyjednávací pozice často vede k akceptaci předem stanovených neměnných smluvních podmínek. Účinnou ochranu pak poskytuje sankce v podobě absolutní neplatnosti uzavřené smlouvy, v důsledku které věřitel ztrácí nárok na ostatní smluvní finanční plnění, vyjma poskytnuté částky a zákonných nároků (úrok z prodlení). 12. V posuzovaném případě bylo prokázá