35 C 128/2022-67 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se domáhal předmětné částky s tím, že s žalovaným dne 9. 7. 2019 uzavřel smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl žalovanému prostředky v částce 552 046 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem 9,9 % ročně a poplatky dle ceníku. Žalovaný se zavázal prostředky vrátit ve splátkách po 7 350 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalovaný neplnil, byl dluh ke dni 1. 4. 2020 prohlášen za splatný. Žalobce tak požadoval uhradit jistinu 558 056,62 Kč, poplatky 4 766 Kč, úrok a úrok z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 9. 7. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalovanému prostředky v částce 552 046 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem 9,9 % ročně a poplatky dle ceníku (prokázáno smlouvou včetně příloh a výpisem z účtu). Žalovaný celkově uhradil částku 42 876,40 Kč (prokázáno bilancí), takže žalobce dluh ke dni 1. 4. 2020 prohlásil za splatný (prokázáno dopisem o zesplatnění). 4. Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. v limitech daných zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon“). Soud se ve smyslu § 84 - 89 zákona zabýval tím, zda žalobce zkoumal schopnost žalovaného dluh splnit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost takové smlouvy, a to neplatnost absolutní, když takovýto postup věřitele je v rozporu se zákonem a zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dle § 588 o. z. (viz rozsudek ESD ve věci C -679/18 v řízení OPR- Finance s.r.o. proti GK, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018). 5. Žalobce dle svého tvrzení zkoumal schopnost žalovaného dluh uhradit na základě jím uvedeného a doloženého příjmu žalovaného 16 578 Kč a výdajů, které stanovil žalobce na základě interních databází v částce 9 195 Kč měsíčně. Žalovaný měl toliko jediný další úvěr, který měl tímto úvěrem být refinancován, takže jeho celkové výdaje měly být v částce 16 545 Kč (prokázáno posouzením klienta a výpisy z účtů). 6. Soud však konstatuje, že posouzení úvěryschopnosti žalovaného bylo vyhodnoceno nesprávně. I kdyby soud v plné míře akceptoval způsob vyhodnocení výdajů spotřebitele za dostatečný, nelze odhlédnout, že žalovaný dle tohoto modelu měl možnost pracovat s rezervou 33 Kč měsíčně (rozdíl příjmů a výdajů), která by měla kompenzovat všechny nenadálé události (včetně případné nemoci), a to po dobu asi 10 let. Takovéto prostředky zjevně nejsou schopny zajistit žádnou rezervu, přičemž k mimořádným událostem v úvěrovaném období nejen, že může dojít, ale jsou v tak dlouhém období nevyhnutelné. Žalobci tak muselo být zřejmé, že až k této události dojde, tak se žalovaný dostane do platební neschopnosti. Tato odchylka ani neposkytuje dostatečnou rezervu pro případnou chybu způsobenou rozdílem mezi modelem a realitou, ve které spotřebitel žije. Žalobce tak nedostál povinnostem daným § 84 – 89 zákona, čímž způsobil neplatnost smlouvy. 7. Soud následně žalobci přiznal část žalovaných prostředků z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z., tedy částku odpovídající poskytnuté jistině ponížené o již zaplacených 42 876,40 Kč (když tato částka nemohla být placena na neplatně sjednané úroky a poplatky, ale toliko na jistinu). Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v prodlení se zaplacením takto vzniklého zbytku jistiny, přiznal z ní soud žalobci též úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 8. Lhůtu k plnění stanovil soud dle § 160 o. s. ř. 9. Následně soud zamítl již uhrazenou jistinu včetně požadovaného úroku z prodlení a dále neplatně sjednané úroky a poplatky. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 52 621,24 Kč, přičemž tato částka představuje 70 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 85 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 15 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 22 514 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 562 822,62 Kč sestávající z částky 10 580 Kč za každý ze čtyř úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 43 520 Kč ve výši 9 139,20 Kč.