35 C 408/2021-57 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se předmětné částky domáhal s tím, že je dědicem po zůstaviteli [jméno] [příjmení], [datum narození], zemřelém dne [datum] (dále jen„ zůstavitel“). Žalovaný dne 11. 5. 2015 vybral z vkladní knížky zůstavitele č. [bankovní účet] (dále jen„ předmětná vkladní knížka“) částku 120 000 Kč, aniž by k tomu měl právní důvod. Žalobce se domáhal vrácení předmětných prostředků, když je žalovaný přes výzvy neuhradil. 2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Byl přesvědčen, že předmětný nárok je promlčen. I kdyby však k promlčení nedošlo, žalovaný si nepamatuje, že by předmětné prostředky vybral osobně (mohl je vybrat i zůstavitel), avšak prostředky byly se souhlasem zůstavitele užity na rekonstrukci střechy jeho domu. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že žalobce je právním nástupcem zůstavitele, přičemž na něj přešla veškerá práva a povinnosti z předmětné vkladní knížky (prokázáno shodnými tvrzeními účastníků). Předmětná vkladní knížka byla zřízena ve prospěch žalovaného a zůstavitele jako vkladatelů, přičemž první a jediný vklad učinil zůstavitel (prokázáno předmětnou vkladní knížkou spolu se sdělením banky). Dne 11. 5. 2015 žalovaný z předmětné vkladní knížky vybral částku 120 000 Kč (prokázáno sdělením banky, výpisem z centrální evidence obyvatel a předmětnou vkladní knížkou). Žalobce žalovaného vyzval k uhrazení dluhu dopisem ze dne 19. 7. 2021 (prokázáno tímto dopisem včetně doručenky). 4. Žalovaný se v rámci dědického řízení opakovaně k předmětnému výběru vyjadřoval, přičemž postupně měnil svá vyjádření. Dne 19. 9. 2018 prohlásil, že prostředky jsou jeho. Následně toto tvrzení popřel a dne 25. 11. 2020 prohlásil, že předmětný výběr provedl a uznal svůj dluh, co do důvodu a výše. Tento výběr následně dne 25. 11. 2020 telefonicky zpochybnil (prokázáno protokoly o jednání a úředním záznamem v dědickém řízení po zůstaviteli). 5. Dne 25. 11. 2020 žalovaný uznal dluh 120 000 Kč vůči zůstaviteli, z důvodu toho, že dne 11. 5. 2015 tuto částku vybral z předmětné vkladní knížky. 6. Žalovaný pak k věci vypověděl, že zůstavitel byl manžel jeho matky, takže jej bral jako otce. Po její smrti se zůstavitel nastěhoval k němu do nemovitosti, kde s ním po nějakou dobu žil, než se přestěhoval do pečovatelského domu. V průběhu pobytu bylo potřeba opravit střechu, takže se dohodli, že zůstavitel žalovanému dá polovinu nákladů této opravy, což učinil. Žalovaný si nepamatoval, zda předmětný výběr učinil on, nebo zůstavitel, ale prostředky byly užity k tomuto účelu. Zůstavitel měl po celou dobu knížku u sebe, a to až do své smrti, takže bylo vyloučeno, aby žalovaný z této knížky bez zůstavitele něco vybíral. 7. K věci byla slyšena svědkyně [příjmení], dlouholetá kamarádka žalovaného. Ta potvrdila, že zůstavitel na sklonku svého života bydlel u žalovaného a byl tam rád. Sám se vyjadřoval o tom, že bude třeba dům rekonstruovat a on se na této rekonstrukci chtěl podílet a podílel. K rekonstrukci však došlo toliko v tom směru, že došlo k výměně střechy. Sama žalovanému doporučila pokrývače. Blíže o tom nic ale nevěděla a ani nevěděla, proč nedošlo na další opravy. 8. Soud k důkazu provedl též fakturu za klempířské práce z května 2015 na částku 244 094 Kč. 9. Z dalších provedených důkazů soud nezjistil žádné relevantní skutečnosti, další navržené dokazování zamítl soud pro nadbytečnost. 10. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že zůstavitel se s žalovaným dohodl na poskytnutí částky 120 000 Kč na opravu střechy domu, který patřil žalovanému a ve kterém zůstavitel žil. Prostředky byly zjevně k tomuto účelu užity. To vyplývá z časové souvislosti mezi výběrem a fakturou za tyto práce a z výpovědi svědkyně, u které soud neměl důvod pochybovat o pravdivosti její výpovědi. Soud za této situace uvěřil i výpovědi žalovaného, která zapadá do celkového obrazu zjištěného skutkového děje, a to i přes to, že žalovaný v průběhu času opakovaně měnil svoje skutková sdělení a osamoceně by jeho výpověď neměla velkou míru věrohodnoti. 11. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 12. Podle § 2053 o. z., uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá. 13. Podle § 639 o. z., uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. 14. Podle § 2055 odst. 1 darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá. 15. Soud se nejprve zabýval námitkou žalovaného, že předmětný dluh je promlčen. Soud však konstatuje, že tomu tak není. Žalovaný dne 25. 11. 2021 uznal svůj dluh, co do důvodu a výše. Předmětné uznání je dostatečně určité, pokud jde o výši i o důvod. Tento důvod je dostatečně konkrétně vymezen, pokud jde o skutkové okolnosti tedy, že žalovaný vybral ze zůstavitelovy vkladní knížky v konkrétní den konkrétní obnos. Z citovaného uznání je tím i zřejmé, že k tomu neměl důvod, a to i přes to, že to v něm není explicitně řečeno. Pro určitost vymezení důvodu existence dluhu není podstatný samotný právní titul, ale primárně skutkové vymezení uznávaného dluhu. Skutečnost, že žalovaný jako důvod nenapsal, že jde o bezdůvodné obohacení tak nezakládá neplatnost nebo neurčitost uznání. 16. Vzhledem k tomu, že žalovaný svůj dluh uznal, co do důvodu a výše dle § 2053 o. z., běží od tohoto data desetiletá promlčecí lhůta dle § 639 o. z., která dosud neuplynula. Nic na tom nemění ani případná skutečnost, že dluh v té době již byl promlčen (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 33 Cdo 155/2007, ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1902/2010, ze dne 26. 8. 1977, sp. zn. 5 Cz 33/77 nebo ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 1039/2004). 17. Soud však uzavřel, že mezi zůstavitelem a žalovaným došlo k uzavření darovací smlouvy dle 2055 a násl. o. z., kdy zcela zjevně bylo vůlí zůstavitele přispět žalovanému na rekonstrukci obydlí, ve kterém oba žili. Vzhledem k tomu, že zde existuje titul, na základě kterého byly žalovanému poskytnuty prostředky, nezbylo soudu než žalobu zamítnout, neboť nebyly splněny předpoklady § 2991 a násl. o. z. 18. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 150 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl úspěšný a vzniklo mu dle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Soud vzal v úvahu jednání žalovaného v průběhu dědického řízení po zůstaviteli a uzavřel, že žalovaný si tuto žalobu přivodil sám, neboť v průběhu času nekonzistentně měnil svoje skutková tvrzení, a to i s ohledem na listiny, které mu byly předloženy. Kdyby již od počátku sdělil, co se s penězi stalo, a předložil k tomu důkazy, nemusel by žalobce podávat vůči žalovanému tuto žalobu, aby situaci objasnil. Za této situace soud považuje jednání žalovaného ve spojení se skutečností, že žalobce je toliko dědicem zůstavitele a jednání účastníků se neúčastnil, za okolnost zvláštního zřetele hodnou, pro kterou jinak úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal.