35 C 255/2023-14 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobce se domáhal předmětné částky s tím, že jeho předchůdce společnost [právnická osoba], uzavřela dne 20. 12. 2018 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 13 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí dne 20. 2. 2019. Žalovaný dluh nevrátil. Původní věřitel postoupil pohledávku na společnost [právnická osoba] smlouvou ze dne 17. 1. 2023, která pohledávku stejného dne smluvně postoupila na žalobce. Žalobce požadoval jistinu, dlužný poplatek a úroky z prodlení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování má soud za prokázané, že předchůdce společnost [právnická osoba], uzavřela dne 20. 12. 2018 s žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 13 500 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí dne 20. 2. 2019 (prokázáno smlouvou o spotřebitelském úvěru včetně příloh ve spojení se sděleními banky a potvrzením o vyplacení). Původní věřitel postoupil pohledávku na společnost [právnická osoba] smlouvou ze dne 17. 1. 2023, která pohledávku stejného dne smluvně postoupila na žalobce (prokázáno smlouvami o postoupení pohledávek). Žalovaný dluh přes výzvu nevrátil (prokázáno předžalobní výzvou). 4. Žalobce nepředložil žádné relevantní důkazy k prokázání svého tvrzení, že ze strany původního věřitele byla zkoumána schopnost žalovaného dluh splnit. Žalobce se k jednání nedostavil a nemohl být k tomuto poučen dle § 118a o. s. ř. Soud tak uzavřel, že žalobce nezkoumal schopnost žalovaného dluh splnit. 5. Po právní stránce soud uzavřel, že strany uzavřely smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. v limitech daných zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ zákon“). Soud se ve smyslu § 84 - 89 zákona zabýval tím, zda věřitel zkoumal schopnost žalovaného dluh splnit, přičemž nesplnění této povinnosti má za následek neplatnost takové smlouvy, a to neplatnost absolutní, když takovýto postup věřitele je v rozporu se zákonem a zjevně v rozporu s veřejným pořádkem dle § 588 o. z. (vizte rozsudek ESD ve věci C - 679/18 v řízení OPR- Finance s.r.o. proti GK, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 201/2018). 6. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce ani jeho předchůdce nezkoumali schopnost žalovaného dluh splnit, uzavřel soud, že předmětná smlouva je absolutně neplatná a přiznal žalobci jako nástupci původního věřitele nárok na vrácení jistiny za titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z., a to včetně úroku z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 7. Lhůtu k plnění stanovil soud dle § 160 o. s. ř. 8. Následně soud zamítl žalobu v rozsahu, ve které se žalobce domáhal neplatně sjednaných poplatků, a to včetně příslušenství. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 810,72 Kč, přičemž tato částka představuje 36 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 68 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 32 %). 10. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 19 769,83 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč.