48 C 10/2022 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 199,16 Kč s příslušenství uvedeným ve výroku č. I. tohoto rozsudku, a to na základě tvrzení, že s žalovaným dne 28. 7. 2011 uzavřela smlouvu o osobní kreditní kartě k účtu [číslo] [bankovní účet], na základě které se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout úvěr ke kreditní kartě až do výše 10 000 Kč, přičemž tento úvěr byl veden na č. účtu ke kreditní kartě č. [bankovní účet]. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou 11,90% p.a. s tím, že úroková sazba se mohla měnit v souladu s čl. 3 Všeobecných obchodních podmínek žalobkyně a Podmínkami osobních kreditních karet, jež tvořily nedílnou součást úvěrové smlouvy. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splácet v měsíčních splátkách ve výši [číslo] vyčerpané jistiny úvěru, a to podle stavu ke dni vyhotovení výpisu z účtu ke kreditní kartě, přičemž minimální výše měsíční splátky činila 100 Kč. Žalovaný se dostal s plněním do prodlení, proto žalobkyně dne 10. 5. 2022 od smlouvy o osobní kreditní kartě odstoupila, přičemž odstoupení od smlouvy bylo žalovanému odesláno dne 11. 5. 2022 a doručeno dne 21. 5. 2022, a tedy k tomuto dni smlouva zanikla. K tomuto dni činila výše závazků žalovaného částku 13 195,48 Kč a sestávala se z jistiny 10 080,16 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 1 904,87 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 170,45 Kč, a poplatků ve výši 1 040 Kč. I nadále však měla žalobkyně nárok na úhradu úroku ve výši 11,75 % ročně z jistiny a úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z jistiny. Oba tyto úroky žalobkyně požadovala vedle sebe s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 33 Odo 657/2005, podle jehož závěrů mají každý z těchto úroků odlišnou funkci. Žalovaný do dnešního dne ničeho neuhradil, ač byl o to upomínán. 2. Podáním ze dne 8. 11. 2022 žalobkyně doplnila žalobu tak, že před poskytnutím úvěru žalovanému s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr, a to především z bankovních, nebankovních a ostatních registrů a databází a příjmů a výdajů žalovaného a jeho finančních rezerv, když zjistila, že žalovaný má kromě žalobkyně jeden další dluh ze smlouvy o finančním leasingu ze dne 17. 12. 2007 se souhrnnou měsíční splátkou ve výši 5 850 Kč, přičemž z registru žalobkyně ověřila, že žalovaný nebyl ke dni nahlížení do registru po splatnosti s plněním povinností z předmětné smlouvy a v závažném prodlení nebyl ani nikdy v minulosti, u žalovaného nebyl v registru SOLUS veden žádný negativní záznam, proti žalovanému nebylo zahájeno insolvenční řízení, žalovaný byl veden v živnostenském rejstříku s tím, že jeho živnostenské oprávnění vzniklo dne 20. 10. 2018 na dobu neurčitou, nezaniklo ani nebylo přerušeno, či nebyla dána překážka provozování živnosti, trvalý pobyt žalovaného se nenacházel na adrese obecního nebo městského úřadu, na základě čestného prohlášení ze dne 28. 7. 2011 ověřila žalobkyně, že jeho příjem ze závislé činnosti ve výši 19 650 Kč po zohlednění pravidelných výdajů je dostatečný pro splácení měsíční splátky ve výši 500 Kč s tím, že žalovaný byl od 1. 7. 2008 zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], jeho pravidelná mzda od této společnosti za posledních 7 měsíců činila v průměru 22 278,43 Kč, nadto měl v tomto období další příjmy v souhrnné výši 7 977 Kč a jeho pravidelné měsíční výdaje představovaly náklady na bydlení ve výši 3 500 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč a splátky dříve poskytnutých úvěrů ve výši 5 850 Kč. 3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 4. Žalovaný je státním příslušníkem Slovenské republiky, a proto se soud zprvu zabýval otázkou pravomoci a příslušnosti českého soudu a otázkou rozhodného práva. Soud na daný vztah – podle ustanovení § 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“) – aplikoval co do určení příslušnosti úpravu obsaženou v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a dospěl k závěru, že dle tohoto ustanovení je dána jeho pravomoc i příslušnost zdejšího soudu k rozhodnutí věci, neboť osoba, která má bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost může být žalována u soudů tohoto členského státu, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (článek 4 a 7 nařízení č. 1215/2012). Podle článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 17.6.2008 (Řím I) je rozhodným právem v daném případě právo České republiky, když sídlo poskytovatele služby (poskytnutí úvěru) se nachází na území České republiky. 4. Na základě listinných důkazů vzal soud za prokázaný tento skutkový stav věci. 5. Účastníci uzavřeli dne 28. 7. 2011 smlouvu o osobní kreditní kartě [číslo] jejíž součástí byly Všeobecné obchodní podmínky, Podmínky k osobním kreditním kartám, Oznámení banky a Sazebník (prokázáno Smlouvou o osobní kreditní kartě [číslo] Všeobecnými obchodními podmínkami, Podmínkami k osobním kreditním kartám, Oznámením banky, Sazebníkem žalobkyně a informacemi k doplňkovým službám k osobním kreditním kartám). Na základě této smlouvy žalobkyně žalovanému poskytla úvěr do limitu 10 000 Kč (úvěr byl veden na č. účtu ke kreditní kartě č. [bankovní účet]), ohledně kterého bylo dohodnuto, že bude žalovaným čerpán prostřednictvím kreditní karty, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky splácet v měsíčních splátkách ve výši [číslo] vyčerpané jistiny úvěru, a to podle stavu ke dni vyhotovení výpisu z účtu ke kreditní kartě. Úvěr byl sjednán s úrokovou sazbou 19,90% p.a., přičemž tato byla s účinností od 6. 1. 2015 změněna na 21,99% p.a (prokázáno Smlouvou o osobní kreditní kartě [číslo] Oznámením banky). Žalovaný se dostal do prodlení s úhradou splatných závazků vůči žalobkyni, proto žalobkyně dopisem ze dne 10. 5. 2022 od smlouvy odstoupila, přičemž byl žalovaný vyrozuměn, že ke dni uplatnění práva na odstoupení všechny kreditní karty vydané na základě smlouvy uvedla na Stoplist (prokázáno upomínkou ze dne 30. 8. 2021, odstoupením od smlouvy ze dne 10. 5. 2022, včetně dodejky). K datu 21. 5. 2022 činila dlužná částka 13 195,48 Kč, z čehož částka 10 080,16 Kč představovala jistinu, částka 1 040 Kč poplatky, částka 1 904,87 Kč kapitalizovaný úrok a částka 170,45 Kč kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení (prokázáno bilancí úvěru ze dne 25. 5. 2022). Žalovaný, ačkoliv byl k úhradě dlužné částky vyzván předžalobní upomínkou ze dne 3. 6. 2022, do dnešního dne ničeho neuhradil (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 3. 6. 2022, včetně podacího archu). Žalobkyně zároveň prokázala, že před poskytnutím úvěru řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného když zjistila, že žalovaný má dostatečné příjmy pro splácení úvěru, měl jeden další dluh ze smlouvy o finančním leasingu se souhrnnou měsíční splátkou ve výši 5 850 Kč, u žalovaného nebyl v registru SOLUS veden žádný negativní záznam, výdaje žalovaného představovaly náklady na bydlení ve výši 3 500 Kč, ostatní výdaje 1 000 Kč, splátky dříve poskytnutých úvěrů ve výši 5 850 Kč a jeho příjmy v průměru 22 278,43Kč, nadto měl v daném období další příjmy v souhrnné výši 7 977 Kč (prokázáno informacemi o žalovaném ze dne 28. 7. 2011, čestným prohlášením ze dne 28. 7. 2011, bankovním výpisem na čl. 31, kopií občanského průkazu žalovaného, včetně potvrzení o přechodném pobytu, výsledkem aplikačního ratingu na čl. 46). 5. Ostatní důkazy předložené žalobkyní neobsahují skutečnosti nové či pro tuto věc relevantní. 6. Zaplacení dlužné částky, ani jiné skutečnosti významné z hlediska základu či výše žalobou uplatněného nároku nebyly tvrzeny, tedy ani prokázány. 7. Hmotněprávní posouzení v případě smlouvy o osobní kreditní kartě bylo založeno na právní úpravě občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen„ OZ“) účinné do 31. 12. 2013 (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen„ NOZ“), když smlouva o osobní kreditní kartě byla uzavřena za jeho účinnosti. 8. Podle § 497 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, v tehdy platném znění (dále jen„ ObchZ“), smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 502 odst. 1 ObchZ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. 10. Podle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V