7 C 76/2023-21 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 41 452 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně (společností [právnická osoba], která následně postoupila pohledávku na společnost [právnická osoba], a tato následně na žalobkyni) uzavřela dne 16. 2. 2016 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 35 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr vrátit do 16. 4. 2016 spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 11 492 Kč. Dle žalobkyně žalovaná na svůj dluh uhradila pouze částku ve výši 5 040 Kč, přičemž poslední přijatá úhrada od žalované byla dne 3. 12. 2018. Žalobkyně po žalované požadovala úhradu jistiny ve výši 35 000 Kč a poplatku ve výši 11 492 Kč, po započtení částky 5 040 Kč tedy celkovou částku 41 452 Kč spolu se zákonným úrokem z této částky od 17. 4. 2016, tj. od prvního dne po splatnosti úvěru. 2. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání, resp. k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání se nevyjádřili, a soud tak dle § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] byl zjištěn úpadek dlužníka – žalované, a rozhodnuto o povolení řešení úpadku oddlužením. 4. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] rozhodl soud o splnění oddlužení dlužníka a osvobodil dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, od pohledávek ke kterým se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, od pohledávek věřitelů, kteří je do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak učinit měli, od pohledávek ručitelů a jiných osob, které měli vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. 5. V projednávané věci soud zjistil, že žalobkyně svou pohledávku za žalovanou nepřihlásila v rámci insolvenčního řízení. Soud po provedeném insolvenčním řízení dospěl k závěru, že podané žalobě nelze vyhovět, neboť s ohledem na shora citované rozhodnutí insolvenčního soudu se jakákoliv zbývající pohledávka žalobkyně za žalovanou stala naturální obligací, kterou nelze v rámci soudního řízení vymáhat. Z uvedeného důvodu soudu nezbylo, než žalobu zamítnout. 6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přestože byla žalovaná v řízení zcela úspěšná, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když dle obsahu soudního spisu žalované žádné náklady řízení nevznikly.