18 C 233/2025-20 — Okresní soud Praha-východ

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Tvrdila, že s žalovaným dne , datum, uzavřela smlouvu o úvěru č. , hodnota, -441173, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši , částka, . Žalovaný měl poskytnutý úvěr splatit spolu se souhrnným poplatkem ve výši , částka, , tedy v celkové výši , částka, , a to formou týdenních splátek ve výši , částka, . Žalovaný nesplatil celý úvěr, když uhradil pouze , částka, a dostal se tak do prodlení. Žalobkyně zaslala žalovanému dne , datum, předžalobní výzvu, avšak ani přes ni žalovaný ničeho neuhradil. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě kontroly jeho dokladů, kontroly předložených dokumentů v evidenční kartě klienta, kontrolou v systému , právnická osoba, a v databázi Centrální evidence exekucí, a v neposlední řadě kontrolou v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně dále kontrolovala platební historii žalovaného a vyhodnocovala jeho finanční situaci na základě poskytnutých podkladů. Žalobkyně také vyhodnocovala příslušnou lokalitu bydliště žalovaného a zdroj jeho příjmů.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Protože bylo možné věc rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise a žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez jednání již v samotném návrhu, vyzval soud žalovaného, aby se ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se žalovaný k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k této výzvě nevyjádřil, ač mu byla řádně doručena, proto soud rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise, z nichž zjistil následující skutkový stav:4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne , datum, soud zjistil, že žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou se zavázala žalovanému poskytnout částku , částka, a žalovaný se tuto částku zavázal žalobkyni vrátit spolu s úrokem ve výši , částka, , poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši , částka, a poplatkem za hotovostní inkaso ve výši , částka, . Žalovaný měl poskytnutý úvěr vrátit v celkové částce , částka, v 60týdenních splátkách po , částka, . Zápůjční úroková sazba činila 70,89 %.5. Z evidenční karty klienta ze dne , datum, soud zjistil, že v žádosti o poskytnutí úvěru žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, má středoškolské vzdělání, je svobodný a žije s nezaopatřeným dítětem. Žalovaný dále uvedl, že vlastní automobil, ale nevlastní žádnou nemovitost. Žalovaný byl zaměstnán na plný úvazek u společnosti Continental na pozici operátora. Mzda žalovaného byla měsíčně ve výši , částka, a představovala jediný zdroj příjmů žalovaného. Žalovaný uvedl, že má měsíční výdaje na bydlení ve výši , částka, a jeho životní minimum činí , částka, . Měsíční výdaje domácnosti uvedl ve výši , částka, .6. Z výplatních pásek žalovaného soud zjistil, že žalovaný měl za měsíc únor roku 2022 příjem ve výši , částka, a za měsíc leden roku 2022 příjem ve výši , částka, .7. Z přehledu splácení úvěru soud zjistil, že žalovaný žalobkyni celkově uhradil , částka, .8. Z předžalobní výzvy ze dne , datum, včetně dokladu o odeslání soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky a upozornila ho na možné řešení nastalé situace soudní cestou.9. Z dalších předložených listin soud neučinil žádná skutková zjištění rozhodná pro posouzení věci.10. Hmotněprávní posouzení věci bylo založeno na právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do , datum, (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).11. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.13. Podle § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.15. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.16. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.17. Podle čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, v účinném znění (dále jen „směrnice“), zajistí členské státy, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.18. Na základě shora uvedených skutkových zjištění dospěl soud k závěru, že žalobkyně a žalovaný zamýšleli uzavřít smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Vzhledem k tomu, že v právním vztahu vystupoval žalovaný jako spotřebitel, řídí se smlouva i příslušnými ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru.19. Z žalobkyní předložených listin se podává, že žalobkyně nesplnila svou povinnost řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného zejména v otázce jeho výdajů, když zcela rezignovala na zjištění skutečných výdajů žalovaného alespoň v rozsahu jeho mandatorních výdajů na bydlení, které jsou pro posouzení úvěruschopnosti nezbytné, viz například rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, : „Odvolací soud si je vědom toho, že předmětné ustanovení o povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost spotřebitele je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon již nestanoví taxativní výčet postupů, které musí být ze strany věřitele pro její naplnění provedeny. Odvolací soud si je taktéž vědom toho, že výklad dané normy by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně v souvislosti s povinností zákonem ukládanou. Nicméně, pokud má být zachován smysl a účel dané úpravy a alespoň elementární míra požadovaného odborného posouzení úvěruschopnosti, nelze přehlížet, že toto posouzení není možné bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta (zejména pak již ve fázi vymáhání či insolvence), ale také alespoň podstatných, zcela základních, pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele zásadně očekávat. Takovými výdaji jsou především již zmíněné náklady na bydlení. Neověření uváděných výdajů působí účelově – snahou uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta.“ Žalobkyni mělo být na první pohled zřejmé, že tvrzení žalovaného, že jeho měsíční výdaje na bydlení činí , částka, , zcela zjevně neodpovídá reálným nákladům na nájemní bydlení dospělého a nezletilého dítěte. Faktické náklady žalovaného na život, alespoň v rozsahu mandatorních nákladů na bydlení, si poskytovatel úvěru nemůže sám domodelovat na základě statis