34 C 4/2021-193 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se s odkazem na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále také jen jako„ ZMV“ nebo„ zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi“) domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec] u [obec] (dále také jen jako„ předmětný pozemek“) s příslušností hospodařit pro [název žalované]. Svůj návrh odůvodnila tím, že je evidovanou právnickou osobou zapsanou v rejstříku evidovaných právnických osob vedeném Ministerstvem kultury podle zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, a součástí registrované Církve římskokatolické a současně osobou oprávněnou podle § 3 písm. b) ZMV. Tvrdila, že skutečným vlastníkem předmětného pozemku je Česká republika, a nikoliv 2. žalovaná, která je jako vlastník vedena v katastru nemovitostí. S ohledem na charakter předmětného pozemku, který je evidován jako součást zemědělského půdního fondu – ovocný sad, pak přísluší podle § 17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále také jen jako„ zákon o půdě“, ve spojení s § 4 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu, právo hospodaření Státnímu pozemkovému úřadu, tj. 1. žalované. Předmětný pozemek má svůj původ v pozemku pozemkového katastru (PK) parc. [číslo] vedeném v knihovní vložce [číslo] desk zemských, katastrální území Petrov (položka 70, str. 45), jehož vlastníkem byla žalobkyně. Předmětný pozemek tak tvořil původní církevní majetek ve smyslu § 2 písm. a) ZMV alespoň po část rozhodného období, ve kterém došlo k majetkové křivdě v důsledku skutečností uvedených v § 5 písm. k ) ZMV, tedy převzetí nebo ponechání si věci bez právního důvodu. Žalobkyně má k dispozici pouze rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne [datum], čj. [číslo], které nasvědčuje tomu, že majetek měl být žalobkyni odňat na základě zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, což by představovalo majetkovou křivdu podle § 5 písm. a) ZMV. V knihovní vložce je uvedena poznámka zamýšleného převzetí, žalobkyně však zápis o převzetí předmětného pozemku státem nemá k dispozici. Předmětný pozemek tedy byl žalobkyni během rozhodného období odejmut za nejasných okolností. 2. žalovaná pak dle výpisu z katastru nemovitostí měla vlastnické právo k předmětnému pozemku, k němuž jsou zde uvedena tři vkladová řízení, nabýt na základě § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen jako„ ZPO“). Dle přesvědčení žalobkyně však podmínky pro nabytí vlastnického práva 2. žalovanou k předmětnému pozemku stanovené v § 1 odst. 1 ZPO, naplněny nebyly s tím, že důkazní břemeno podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu v tomto směru tíží knihovního vlastníka, tj. 2. žalovanou. K podmínce existence vlastnického práva státu k předmětnému pozemku uvedla, že parcela PK [číslo] nikdy nebyla odepsána ze zemských desek, které byly po celou dobu, kdy se do nich zapisovalo, ve vlastnictví žalobkyně. Předmětný pozemek tak nebyl žalobkyni odňat de iure, ale pouze fakticky. V této souvislosti odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo], podle kterého v případě převzetí věci bez právního důvodu v rozhodném období mělo k přechodu vlastnického práva na stát dojít až přijetím restitučních zákonů v 90. letech. Zemědělský majetek, který byl ve vlastnictví církví, pak upravovalo až ustanovení § 29 zákona o půdě, který nabyl účinnosti dne [datum]. Toto datum je tedy nutno považovat za okamžik přechodu vlastnického práva na stát. Protože ZPO vyžadoval, aby předmětný pozemek byl ve vlastnictví státu ke dni nabytí jeho účinnosti, tj. k datu [datum] a též, aby k němu měl příslušný národní výbor příslušnost hospodaření k [datum], je zjevné, že tyto podmínky splněny nebyly, když předmětný pozemek byl až do června 1991 de iure ve vlastnictví žalobkyně.„ Právo hospodaření“ je pak dle žalobkyně třeba chápat jako podmínku formální, zatímco„ hospodaření“ je podmínkou materiální coby faktické užívání majetku, když dle názoru Ústavního soudu tak zákonodárce vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 1105/07). V této souvislosti dále odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1573/2010 a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 185/96 O tom, že 2. žalovaná právo hospodaření k předmětnému pozemku fakticky nevykonávala a o pozemek neprojevovala žádný skutečný zájem, pak dle žalobkyně svědčí také to, že prohlášení pro zápis jejího vlastnického práva neučinila ve lhůtě stanovené v § 8 ZPO, ani v přiměřené lhůtě potom. K předložené nájemní smlouvě uvedla, že k užívání byla přenechána pouze malá část předmětného pozemku, navíc pokud 2. žalovaná tvrdí, že tato nájemní smlouva je i v současnosti realizována a zároveň není schopna identifikovat konkrétní část pronajatého pozemku, svědčí to o tom, že se o pozemek nestarala a nenaplňovala podmínky vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Nájemní smlouva ani nebyla sjednána platně, neboť nebyl identifikován dostatečně určitý předmět nájmu. Rovněž nelze přehlížet skutečnost, že část předmětného pozemku byla pronajata v rozporu s hospodářskou smlouvou, kterou byla převedena správa na předchůdce 2. žalované. Podle § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku byla organizace oprávněna užívat majetek pouze k tomu účelu, ke kterému jej obdržela, Pokud 2. žalovaná část pozemku pronajala, jednala protizákonně, neboť byla oprávněna jej pouze převést do trvalého užívání soukromému sektoru, které bylo možné podle § 70 odst. 2 hospodářského zákoníku zřídit jen pro právnickou osobu (jinou socialistickou organizaci). Z takového protiprávního jednání nemůže 2. žalovaná těžit na úkor restituenta a takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu. Pokud národní výbor nepotřeboval pozemek ke své činnosti, byl povinen jej podle platných předpisů převést na tu složku, která zajistila jejich využití. Předmětná nájemní smlouva tak dokládá nesplnění požadavků kladených na řádné hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 ZPO. Namítla, že pokud snad část předmětného pozemku skutečně byla pronajatá, 2. žalovaná se po uzavření smlouvy o předmětný pozemek, ani jeho část vůbec nezajímala. Namítla též, že 2. žalovaná ani nepobírá nájemné. Předmětný pozemek byl v evidenci nemovitostí a nyní je i v katastru nemovitostí evidován jako ovocný sad. Dle snímku ortofotomapy však vyplývá, že pozemek není udržován a je zarostlý nálety. Situace, kdy obec stav pozemku zanedbá do té míry, že přestane vykazovat charakteristické znaky pro jeho kulturu podle výpisu z katastru nemovitostí, rovněž dle žalobkyně dosvědčuje, že se o pozemek řádně nestará. Pokud by soud dospěl k závěru, že existence nájemní smlouvy je postačující k prokázání hospodaření s částí pozemku, je žaloba nepochybně důvodná ohledně těch jeho částí, které pronajaty nebyly, neboť dle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pozemek a parcelu. Pokud by však 2. žalovaná nebyl schopna prokázat, které části pronajala, je v pochybnostech nutno uzavřít, že pozemek na ni nepřešel. Žalobkyně dále upozornila na skutečnost, že je vlastníkem převážné části okolních pozemků a vzhledem k tvaru předmětného pozemku je zjevné, že jej nebylo možné bez pozemků žalobkyně užívat. Jeho vydáním v navazujícím restitučním řízení tak dojde k obnově původního celku. K námitce vydržení se vyjádřila tak, že s ohledem na privilegovaný způsob nabytí majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. jako zákona zvláštního, je vyloučeno nabytí vlastnictví institutem vydržení (včetně mimořádného) podle zákona obecného, resp. za dané situace nelze dovodit dobrou víru obce. Titulem poctivé držby pak nemůže být chybný výklad zákona. Navíc v době, kdy 2. žalovaná ohlášení činila, již byl výklad ustanovení § 1 odst. 1 ZPO zcela ustálen. Dodatečné ohlášení vlastnického práva s prodlevou 19 let a předchozí nezájem 2. žalované o předmětný pozemek nese znaky nepoctivého úmyslu. 2. žalovaná tak nepochybně předmětný pozemek vydržet nemohla. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 390/2021, podání této žaloby nelze limitovat promlčecí dobou. Odkaz 2. žalované na ustanovení § 984 a 986 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jen jako„ OZ“ nebo„ občanský zákoník“) označila za nepřípadný, stejně tak jako námitku, že žalobkyně nedoložila výzvu o vydání pozemku dle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi, neboť podle § 18 odst. 1 tohoto zákona lhůta pro uplatnění výzvy počne běžet až dnem nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo určeno vlastnické právo státu. 2. 1. žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala a navrhla její zamítnutí. Uvedla, že žalobkyně dostatečně neprokázala, že předmětný pozemek vznikl z pozemkové parcely PK [číslo] neboť listinou prokazující totožnost předmětného pozemku a původn