18 C 104/2023-244 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady újmy, která jí vznikla tím, že dne , datum, v 7:15 hodin při cestě do práce uklouzla na zledovatělém povrchu v , adresa, , která je ve vlastnictví žalovaného. Konkrétně požadovala , částka, jako bolestné, , částka, jako další nemajetkovou újmu, , částka, jako náhradu nákladů spojených s péčí o zdraví a , částka, jako náhradu za ztrátu na výdělku.2. Žalovaná podáním doručeným dne , datum, navrhla uzavření smíru ve znění, jak je uveden ve výroku tohoto usnesení, neboť se s žalobkyní a vedlejším účastníkem dohodla na smírném ukončení tohoto soudního sporu.3. Žalobkyně podáním ze dne , datum, soudu rovněž navrhla, aby schválil smír ve shodném znění, jak navrhovala již žalovaná. Vedle toho požádala o vrácení soudního poplatku s odůvodněním, že od něj je osvobozena.4. Podle § 99 odst. 1 o. s. ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem. Soud usiluje o smír mezi účastníky; při pokusu o smír předseda senátu zejména s účastníky probere věc, upozorní je na právní úpravu a na stanoviska Nejvyššího soudu a rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek týkající se věci a podle okolností případu jim doporučí možnosti smírného vyřešení sporu. Je-li to s ohledem na povahu věci vhodné, upozorní předseda senátu účastníky rovněž na možnost využití mediace podle zákona o mediaci nebo sociálního poradenství podle zákona o sociálních službách. Soud rozhodne o tom, zda smír schvaluje; neschválí jej, je-li v rozporu s právními předpisy. V takovém případě soud po právní moci usnesení pokračuje v řízení (§ 99 odst. 2 o. s. ř.).5. Z citovaných ustanovení vyplývá, že nelze schválit smír ve věcech, u nichž jejich povaha nepřipouští uzavření smíru, a tehdy, kdyby smír byl v rozporu s právními předpisy. Právní teorie i soudní praxe zastává názor, že povaha věci připouští uzavření smíru zpravidla ve věcech, v nichž jsou účastníci v typickém dvoustranném poměru, jestliže hmotně právní úprava nevylučuje, aby si účastníci mezi sebou upravili právní vztahy dispozitivními úkony. Z uvedeného vyplývá, že povahou věci je vyloučeno uzavřít smír zejména a) ve věcech, v nichž lze zahájit řízení i bez návrhu [srov. § 13 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.”)]; b) ve věcech, v nichž se rozhoduje o osobním stavu (srov. 13 z. ř. s. ve spojení s § 367 a § 371 z. ř. s.); c) ve věcech, v nichž hmotné právo nepřipouští vyřízení věci dohodou účastníků právního vztahu. Zda smír není v rozporu s právními předpisy je soud povinen zkoumat při rozhodování o schválení smíru. Protože smír je dvoustranným dispozitivním úkonem účastníků řízení, který má základ v hmotném právu, je smír v rozporu s právními předpisy zejména tehdy, jestliže a) dohoda účastníků je z hlediska obecných požadavků kladených na právní úkony neplatná; z tohoto pohledu je v rozporu s právními předpisy i takový smír, který nebyl učiněn určitě a srozumitelně (uvedený požadavek je důležitý také proto, že schválený smír je titulem pro exekuci); b) se příčí kogentním ustanovením zákona nebo je obchází (srov. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec, Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, 2003, , právnická osoba, . Beck, str. 332, bod 5 a 6).6. Po zvážení shora uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že řízení o náhradu újmy svojí povahou uzavření smíru připouští a též, že účastníky navržený smír ve znění uvedeném ve výroku I. tohoto usnesení není v rozporu s právními předpisy. Účastníci smírem také vyřešili otázku náhrady nákladů řízení. Z těchto důvodů soud postupoval podle § 99 odst. 2 o. s. ř. a smír účastníků schválil.7. Výrokem II. soud rozhodl o vrácení celého soudního poplatku, neboť s ohledem na osvobození od soudních poplatků zakotvené v § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, žalobkyni neměl být soudní poplatek vyměřen.