36 C 42/2026-27 — Okresní soud Praha-západ

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 51 990 Kč se shora uvedeným příslušenstvím, a to z titulu řádně a včas neuhrazeného úvěru ve výši celkem 30 000 Kč, který žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru poskytla ve dnech 17. 7. 2024 a 18. 7. 2024. Na výzvu soudu, zda splnila povinnost ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), žalobkyně sice nijak nereagovala, ale již v žalobě uvedla, že pokud by soud žalovanou částku nepřiznal z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, žádá přiznání této částky z titulu bezdůvodného obohacení. Soud tedy vyšel z toho, že úvěruschopnost žalované řádně nezkoumala a žalobkyně proto sama pokládá zmíněnou smlouvu ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru za neplatnou.2. Ve věci bylo rozhodnuto jen na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání za podmínek § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně s tímto souhlasila a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud měl proto za to, že nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).3. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 17. 7. 2024 a ze dvou potvrzení o provedených platbách soud zjistil, že žalovaná od žalobkyně získala finanční prostředky ve výši celkem 30 000 Kč.4. Z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 19. 10. 2025 včetně potvrzení o podání doporučené zásilky bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovanou ještě před podáním žaloby k úhradě dlužné částky.5. Po právní stránce soud nárok posoudil podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť z provedených listinných důkazů skutečně nevyplývá, že by žalobkyně jakkoli zkoumala úvěruschopnost žalované před sjednáním předmětné smlouvy (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), a dospěl tudíž k závěru, že pokud žalobkyně přes neplatnost uvedené smlouvy poskytla žalované částku 30 000 Kč, plnila bez právního důvodu a vzniklo jí tak právo na vrácení bezdůvodného obohacení, tedy toho, co sama plnila.6. Žalovaná doposud ničeho neuhradila, soud proto žalobě vyhověl pouze co do částky 30 000 Kč, o kterou se žalovaná bezdůvodně obohatila a doposud ji žalobkyni nezaplatila. S ohledem na výši peněžité povinnosti soud ve smyslu § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovil lhůtu k plnění tří dnů, která je přiměřená také okolnostem případu. Ve zbývajícím rozsahu soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, a to včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení, neboť k vydání bezdůvodného obohacení byla soudem určena nová doba splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka, jak již shora uvedeno (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž bylo jednoznačně judikováno, že novou dobu splatnosti, pokud se na ni účastníci nedohodnou, stanoví až soud v daném řízení, příp. rovněž rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Co 38/2024).7. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na to, že žalobkyně ve věci úspěšná nebyla a žalované žádné náklady v řízení doposud nevznikly. Při posuzování úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci přitom soud přihlédl i k výši příslušenství, kapitalizovaného ke dni rozhodnutí (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015).