11 C 9/2026-39 — Okresní soud v Rakovníku

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhal zaplacení částky , částka, s příslušenstvím za měsíc prosinec 2025. Tvrdil, že mezi účastníky nadále trval nájemní vztah k bytové jednotce č. , hodnota, v domě na adrese , adresa, , neboť výpověď zaslaná žalovaným e-mailem v červnu 2024 byla podle něj neplatná. Dále tvrdil, že žalovaný byt nevyklidil, ponechal v něm své věci a byt užíval nejméně jako skladiště, a proto je povinen hradit nájemné a zálohy na služby i za prosinec 2025. Žalobce poukazoval i na to, že dne , datum, byla žalovanému při soudním jednání doručena nová písemná výpověď z nájmu, takže nájem měl skončit až ke dni , datum, .2. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že nájemní vztah již v prosinci 2025 neexistoval, neboť skončil nejpozději v roce 2024, a že byt po skončení nájmu opustil, všechny klíče odevzdal správcové domu paní , jméno FO, a dal jasně najevo, že se do bytu nevrátí. Uvedl, že v bytě ponechal pouze nábytek a drobné věci, které již nechtěl užívat, a které považoval za věci opuštěné. Tvrdil, že žalobce měl o tomto stavu dlouhodobě vědomost a že za prosinec 2025 mu již žádné plnění nenáleží.3. Soud ve skutkově téměř totožné věci již dvakrát rozhodoval, přičemž soud vychází z rozsudku zdejšího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , který se týkal týchž účastníků, téhož bytu a shodného skutkového základu, avšak za jiné časové období. Z tohoto rozsudku soud zjistil, že již v předchozí věci bylo mezi účastníky postaveno najisto, že nájemní vztah založený nájemní smlouvou ze dne , datum, skončil nejpozději ke dni , datum, , neboť výpověď žalovaného zaslaná e-mailem dne , datum, byla shledána dostatečnou a výpovědní doba uplynula ke dni , datum, . V tomto rozsudku však soud současně dovodil, že pro tehdy posuzované období ještě nedošlo k řádnému odevzdání bytu žalobci.4. Podle § 2295 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) má pronajímatel právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu, a to až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá. Judikatura Nejvyššího soudu přitom dovodila, že pronajímatel má právo na náhradu podle § 2295 o. z. až do skutečného odevzdání bytu ve smyslu § 2292 o. z., a to bez ohledu na to, zda bývalý nájemce byt fakticky užívá; současně však platí, že odevzdání nemusí mít pouze formální podobu a význam má i situace, kdy nájemce byt opustí způsobem, jímž jednoznačně dá najevo, že zanechává užívání bytu s úmyslem se tam již nevrátit.5. V nynější věci soud dospěl k závěru, že ačkoli pro dřívější období nebylo možno mít byt za odevzdaný, nejpozději ke dni , datum, došlo ke změně skutkových okolností natolik významné, že od tohoto okamžiku již nelze dovozovat trvání stavu, pro který by žalobci nadále svědčil nárok podle § 2295 o. z. Mezi účastníky již bylo při jednání dne , datum, (věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. , spisová značka, ), což plyne z rozsudeku zdejšího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, zcela jednoznačné, že žalovaný byt dále užívat nehodlá, nehodlá se do něj vracet a umístění klíčů bylo žalobci známo. V tomto směru soud předně odkazuje na skutková zjištění a právní hodnocení zániku nájemního vztahu na rozsudek zdejšího soudu ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, .6. Žalobce byl se shora uvedeným právním názorem soudu seznámen při jednání před soudem. Žalobce proti tomu brojil toliko argumentací, že nájem nezanikl a že ponechané věci nepřevzal, avšak nenavrhl žádné další důkazy, které by tento skutkový závěr vyvrátily. Žalovaný naopak setrval na tom, že byt byl definitivně opuštěn, všechny klíče byly odevzdány a žalovaný se do bytu nevracel.7. Soud proto uzavírá, že pro měsíc prosinec 2025 již nebyly splněny předpoklady pro přiznání nároku dle § 2295 o. z. Nájemní vztah mezi účastníky netrval již od , datum, a stav neodevzdání bytu, pro který bylo možno přiznat žalobci plnění za dřívější období, nejpozději dne , datum, pominul. Od tohoto okamžiku nic objektivně nebránilo žalobci převzít byt do své faktické dispozice a dále s ním nakládat; ponechané movité věci žalovaného samy o sobě nemohly prodlužovat nárok žalobce na další měsíční plnění do nekonečna, jestliže žalovaný již zcela jednoznačně projevil úmysl se do bytu nevracet a žalobce měl informace nezbytné k převzetí bytu. Za tohoto stavu žalobci za prosinec 2025 nenáleží ani nájemné z trvajícího nájmu, ani náhrada podle § 2295 o. z. Žaloba proto byla jako nedůvodná zamítnuta.8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalovanému, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, . Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 13 odst. 4 a. t.