13 C 342/2020-93 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 6 200 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že její právní předchůdce, [právnická osoba], uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. [anonymizováno], na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 6 200 Kč, a to bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tuto částku uvedené společnosti vrátit jednorázovou splátkou nejpozději dne 29. 10. 2017 a současně zaplatit i poplatek za poskytnutí úvěru, který činil 6 771,02 Kč a smluvní úrok při sjednané sazbě 40 % p. a. za dobu trvání úvěru. Žalovaný však do sjednané lhůty nic nezaplatil. Následně byla pohledávka za žalovaný smluvně postoupena na žalobkyni. Ke dni postoupení činila hodnota pohledávky za žalovaným 18 135,14 Kč a skládala se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 6 200 Kč, z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 6 771,02 Kč, ze smluvních úroků za ve výši 3 927,23 Kč a z kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 115,89 Kč, jakož i z nákladů na vymožení pohledávky ve výši 121 Kč Ani poté však žalovaný svůj dluh nevyrovnal, ačkoliv byl k tomu žalobkyní vyzýván, a to i tzv. předžalobní výzvou. Proto se po něm žalobkyně domáhá celé žalované částky včetně kapitalizovaného příslušenství a žádá po něm i zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny úvěru jdoucí od 12. 6. 2019, tedy ode dne následujícího po dni postoupení pohledávky, do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z provedených důkazů, zejména ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 30. 8. 2017 včetně formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze smlouvy o úvěru č. [anonymizováno] ze dne 27. 9. 2017 a ze zprávy [právnická osoba] o vyplacení úvěru, soud zjistil, že žalovaný uzavřel dne 30. 8. 2017 se [právnická osoba] smlouvu o úvěru, na základě které tato společnosti převedla dne 31. 8. 2017 žalovanému na jeho účet finanční prostředky ve výši 6 200 Kč. Žalovaný se přitom ve smlouvě zavázal tuto částku uvedené společnosti vrátit, a to včetně sjednaného poplatku a smluvních úroků, do 29. 9. 2017. Dne 27. 9. 2017 byla mezi týmiž účastníky sjednána další smlouva o úvěru, ve které se uvedená společnost zavázala poskytnout žalovanému částku 6 200 Kč na refinancování původního úvěru ze smlouvy ze dne 30. 8. 2017, čímž byly nároky z této původní smlouvy mezi účastníky zcela vypořádány. Žalovaný se ve smlouvě ze dne 27. 9. 2017 zavázal poskytnutou částku 6 200 Kč včetně sjednaného poplatku ve výši 6 771,02 Kč a smluvního úroku ve výši 40 % ročně vrátit do 29. 10. 2017 Celkem tak měl uvedené společnosti zaplatit částku 13 168,06 Kč. Žalovaný ale nic v dohodnutý termín nezaplatil. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 6. 2019 a její přílohy soud ověřil, že následně byla celá tato pohledávka za žalovaným smluvně postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 26. 7. 2019. Žalovaný byl před podáním žaloby žalobkyní vyzván k úhradě celé dlužné částky včetně kapitalizovaného příslušenství ke dni postoupení pohledávky, tak jak je uvedeno v žalobním žádání, a k úhradě zákonných úroků z prodlení po dni postoupení pohledávky a nákladů na vymáhání. Ve výzvě ze dne 10. 3. 2020 byl přitom i výslovně upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou, neuhradí-li vše dobrovolně. 5. Podle § 2395 z.č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (dále jen o. z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrované poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Podle § 1970 z.č. 89/2012, Sb. o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 7. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. 8. Žaloba je důvodná. 9. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný platně uzavřeli smlouvy o úvěru dle § 2395 o. z., ve kterých se právní předchůdce žalobkyně zavázal žalovanému poskytnout úvěr a žalovaný se zavázal tento úvěr za sjednaných podmínek vrátit. Právní předchůdce žalobkyně svůj závazek ze smluv splnil, neboť žalovanému sjednanou finanční částku poskytl. Naopak žalovaný svým smluvním povinnostem nedostál, když právnímu předchůdci žalobce nevrátil poskytnutý úvěr včetně sjednaného poplatku a úroku. Proto mu soud nyní uložil povinnost celou dlužnou částku zaplatit, a to žalobkyni, neboť právě na ni pohledávka za žalovaným z uvedeného titulu dle § 1879 o. z. přešla. A protože dle § 1880 o. z. dále platí, že s postoupenou pohledávkou nabývá postupník (zde žalobkyně) také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění, vyhověl soud žalobě i v části týkající se příslušenství. Na úrok přitom vznikl právnímu předchůdci žalobkyně a posléze žalobkyni nárok přímo ze smlouvy o úvěru a na úrok z prodlení pak dle § 1970 o. z. Soud přitom přezkoumal, že výše požadovaného úroku z prodlení nepřesahuje výši určenou příslušnými právními předpisy, zejména nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 368 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 200 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze dvou úkonů právní služby a částky 100 Kč za jeden půl úkon právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 800 Kč ve výši 168 Kč.