13 C 26/2022-19 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 10 585 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že uzavřela se žalovaným dne 14. 9. 2020 smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku ve výši 8 400 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit jí i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 020 Kč, jakož i poplatek za volitelnou službu„ Presto“ ve výši 165 Kč, příp. další zvolené služby. Dlužnou částku měl přitom žalovaný uhradit jednorázovou splátkou nejpozději do 14. 10. 2020. Žalovaný však této povinnosti nedostál, a nadále tak dluží z uvedeného titulu žalovanou částku, kterou nezaplatil ani přes výzvy žalobkyně. Proto se na něm žalobkyně domáhala nejen úhrady celé dlužné částky, ale i zaplacení zákonného úroku z prodlení za nedodržení termínu splatnosti závazků žalovaného. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí či má se za to, že souhlasí. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, ze standardních informací o spotřebitelském úvěru, ze sazebníku poplatků a ze všeobecných obchodních podmínek žalobkyně soud zjistil, že žalovaný uzavřel s pomocí prostředků komunikace na dálku se žalobkyní smlouvu o úvěru, ve které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 8 400 Kč, s tím, že první transakce byla sjednána právě ve výši 8 400 Kč, a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni splatit a zaplatit jí i poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 020 Kč, poplatek za volitelnou službu„ Presto“ ve výši 165 Kč, poplatek za volitelnou službu„ klidné spaní“ za 110 Kč a poplatek za volitelnou službu informační sms servis ve výši 29 Kč měsíčně. Celkovou dlužnou částku ve výši 10 724 Kč měl žalovaný uhradit jednorázovou splátkou s datem splatnosti 14. 10. 2020. Z potvrzení o verifikační platbě a z kopie občanského průkazu žalovaného soud zjistil, že při uzavírání smlouvy byla totožnost žalovaného náležitě ověřena. Z výpisu o posouzení úvěryschopnosti žalovaného zpracovaného žalobkyní, z metodiky tohoto posouzení a z výpisů z účtu žalovaného dále vyplynulo, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru byla ze strany žalobkyně prověřena. Vyplacení částky 8 400 Kč na účet žalovaného se podává z potvrzení ze dne 14. 9. 2020. Žalovaný sjednanou částku žalobkyni nevrátil, a proto byl k její úhradě žalobkyní upomínán, a to i tzv. předžalobní výzvou ze dne 27. 8. 2021. 5. Skutečnosti vyplývající ze shora popsaných provedených důkazů neobsahují rozpory, a proto je soud vzal za svá skutková zjištění. 6. Podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen občanský zákoník) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1970 o. z. může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž k prodlení došlo, zvýšené o osm procentních bodů. 9. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku, na kterou dopadá i právní úprava daná zákonem 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, jakož i ustanovení občanského zákoníku o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem (§ 1810 a násl. občanského zákoníku). Žalobkyně jakožto úvěrující své povinnosti z této smlouvy splnila, když žalovanému poskytla sjednanou částku 8 400 Kč. Naopak žalovaný coby úvěrovaný svým povinnostem z této smlouvy nedostál, neboť řádně a včas poskytnutou částku žalobkyni nevrátil a nezaplatil jí ani sjednané poplatky, které žalobkyně nárokuje ve výši 2 185 Kč. Proto soud nyní uložil žalovanému povinnost dlužnou jistinu a uvedené poplatky žalobkyni zaplatit, celkem tedy 10 585 Kč. Současně soud vyhověl žalobě i v části týkající se příslušenství, neboť žalovaný se se svým peněžitým dluhem ocitl v prodlení, a žalobkyni tak vznikl nárok na úroky z prodlení ve smyslu § 1970 občanského zákoníku. Soud přitom ověřil, že výše žádaných úroků z prodlení nepřekračuje výši určenou dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. 10. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého má právo na náhradu nákladů řízení ten účastník, který byl ve věci úspěšný, vůči tomu, kdo úspěšný nebyl. V dané věci byla zcela úspěšná žalobkyně, a proto jí soud přiznal právo na náhradu nákladů řízení v částce 2 252 Kč. Tato částka se sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 10 585 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Pro úplnost k tomu soud dodává, že ve věci bylo namístě aplikovat ustanovení § 14b a. t., neboť návrh v této věci byl podán na ustáleném vzoru, jaký žalobkyně podává u soudu opakovaně ve věcech skutkově i právně obdobných, což je soudu známo z úřední činnosti. Současně byly naplněny i ostatní předpoklady aplikace tohoto ustanovení, tedy jde o peněžité plnění nepřesahující 50 000 Kč a žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.