13 C 314/2021-24 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 1 156 Kč s tím, že na ni přešla pohledávka [právnická osoba] z titulu náhrady za jízdné a přirážky k jízdnému. Tvrdila, že žalovaný se dne 4. 8. 2019 při cestování vlakem č. 70 nemohl prokázat přepravnímu kontrolorovi platným jízdním dokladem, přičemž žalovaný doposud dlužné jízdné a stanovenou přirážku k jízdnému celkem ve výši žalované částky neuhradil. Dále proto požadovala po žalovaném zákonný úrok z prodlení jdoucí z dlužné částky od data následujícího po dni její splatnosti do zaplacení a také úhradu nákladů řízení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z potvrzení o nedodržení SPPO ze dne 4. 8. 2019 soud zjistil, že žalovaný byl v uvedený den ve vlaku [právnická osoba] č. 70 jedoucím z [obec] do [obec] podroben přepravní kontrole, při které se na výzvu kontrolora neprokázal jízdním dokladem. Totožnost žalovaného byla ověřena jeho občanským průkazem. Zápis o kontrole žalovaný převzal a podepsal. Výše jízdného 156 Kč a výše přirážky 1 000 Kč byla v zápise uvedena a vyplývá i z [Tarif] pro vnitrostátní přepravu cestujících a zavazadel. Právní předchůdce žalobkyně, [právnická osoba], postoupil celou žalovanou pohledávku za žalovaným přes přechodného věřitele, [právnická osoba] , až na žalobkyni. Žalovaný dlužnou žalovanou částku neuhradil, ačkoliv byl k tomu žalobkyní před podáním žaloby vyzván. 5. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vzhledem k tomu, že žalovaný použil k cestování prostředek veřejné drážní dopravy a při přepravní kontrole se nemohl prokázat platným jízdním dokladem, vznikla mu povinnost uhradit jízdné a přirážku k jízdnému (§ 37 odst. 5 písm. b) zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, § 18a odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů). Žalovaný na místě jízdné a přirážku k jízdnému nezaplatil. Soud tedy po zjištění, že nárok žalobkyně, na kterou pohledávka za žalovaným z tohoto titulu platně dle § 1879 občanského zákoníku přešla, je důvodný, rozhodl tak, že žalobě vyhověl. 6. Podle § 1970 z.č. 89/2012, Sb. Občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Protože dle § 1880 občanského zákoníku dále platí, že s postoupenou pohledávkou nabývá postupník (zde žalobkyně) i její příslušenství a právo s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění, vyhověl soud žalobě i v části požadující po žalovaném úroky z prodlení určené ve výši stanovené dle příslušných právních předpisů, zejména dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Pro úplnost k tomu soud dodává, že v dané věci bylo namístě aplikovat ustanovení § 14b a. t., neboť návrh na zahájení řízení v této věci byl podán na ustáleném vzoru, jaký žalobkyně u soudu podává opakovaně ve věcech skutkově i právně obdobných, což je soudu známo z úřední činnosti, a současně byly naplněny i ostatní podmínky příslušným ustanovením, tedy že žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a že ve věci jde o peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč.