13 C 395/2022-25 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 27 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdil, že jeho právní předchůdkyně, [právnická osoba] (dále jen banka), uzavřela s žalovaným dne 1. 7. 2020 smlouvu o povoleném debetu, jež se vztahovala k bankovnímu účtu, který banka zřídila a vedla pro žalovaného na základě již dřívější smlouvy. Na základě uvedené smlouvy byl žalovaný oprávněn opakovaně čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného úvěrového limitu 27 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté finanční prostředky bance vrátit a zaplatit i sjednaný úrok při sazbě 21,90 % ročně. Žalovaný ale posléze své povinnosti ze smlouvy porušil, když řádně a včas nesplatil alespoň část vyčerpané částky tak, aby nedošlo k překročení povoleného limitu. Proto banka celý dluh zesplatnila a požadovala po žalovaném okamžitou úhradu celé dlužné jistiny úvěru ve výši 27 000 Kč, splatných úroků, které činily 2 886 Kč a úroku z prodlení ve výši 641,48 Kč. Žalovaný však ani poté dluh nevyrovnal. Následně byla pohledávka za žalovaným smluvně postoupena na žalobce, a proto se nyní žalobce, namísto původního věřitele, domáhal po žalovaném zaplacení celé dlužné jistiny úvěru, uvedených dlužných úroků a úroků z prodlení a nadto po něm žádal i úhradu dalším smluvních úroků i zákonných úroků z prodlení za dobu od 15. 12. 2021 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Ze smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne 6. 2. 2012 soud zjistil, že společnosti [právnická osoba] zřídila a vedla pro žalovaného bankovní účet č. [bankovní účet]. Z návrhu smlouvy o povoleném debetu na běžném účtu, vztahujícímu se k uvedenému bankovnímu účtu, ve spojení s akceptací tohoto návrhu, obojí ze dne 1. 7. 2020 dále vyplynulo, že mezi bankou a žalovaným byl sjednán úvěr formou přečerpání finančních prostředků na běžném účtu, a to až do výše 27 000 Kč. Žalovaný byl oprávněn opakovaně čerpat finanční prostředky až do uvedené maximální částky s tím, že se zavázal aktuální dlužnou částku splatit a zaplatit i úroky ve výši 21,90 % ročně, jakož hradit i poplatky a případné smluvní sankce dle ceníku banky. Žalovaný mohl úvěr včetně uvedených úroků a poplatků splatit kdykoliv zcela či částečně, minimálně tak však byl povinen učinit jednou za roční období. Současně se žalovaný zavázal nepřekročit maximální výši sjednaného úvěrového rámce. V případě porušení uvedených povinností byla banka oprávněna další čerpání odmítnout a požadovat po žalovaném okamžité splacení dlužné částky. Ze zprávy banky a jejích příloh plyne, že úvěruschopnost žalovaného před uzavření smlouvy o úvěru byla náležitě přezkoumána. Z mimořádného výpisu z účtu žalovaného plyne, že žalovaný na svém účtu dosáhl maximálního úvěrového limitu 27 000 Kč, přičemž dále nezajistil na svém účtu dostatek finančních prostředků k úhradě úroků, poplatků a dalších plateb, a proto ke dni 3. 10. 2021 byla dlužná částka 27 000 Kč bankou převedena na jiný účet. Z výpisu z tohoto jiného účtu plyne, že ke dni 31. 10. 2021 činila výše jistiny úvěru 27 000 Kč, výše úroku 2 886 Kč a výše úroku z prodlení 641,48 Kč. Z přípisu ze dne 24. 11. 2021 dále plyne, že banka prohlásila celý úvěr za okamžitě splatný a požadovala po žalovaném neprodlenou úhradu celkové částky 31 861,49 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 6. 1. 2022 včetně seznamu postupovaných pohledávek, z potvrzení o úplatě a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 10. 1. 2022 dále soud zjistil, že banka postoupila pohledávku za žalovaným z výše uvedeného titulu na žalobce, což bylo žalovanému řádně oznámeno. Před podáním žaloby byl žalovaný přípisem žalobce ze dne 24. 3. 2022 znovu vyzván k úhradě celé žalované částky včetně příslušenství s tím, že byl výslovně upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou. 5. Výše uvedené skutečnosti neobsahují rozpory, a proto je soud vzal za zjištěný skutkový stav. 6. Podle § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen občanský zákoník) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Podle § 1970 občanského zákoníku může po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 2 nařízení vlády 351/2013 Sb. v platném znění, výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž k prodlení došlo, zvýšené o osm procentních bodů. 9. Podle § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), u dluhu ze spotřebitelského úvěru, s jehož plněním je spotřebitel v prodlení delším než 90 dnů, vzniká věřiteli právo pouze na úrok, který odpovídá úroku určenému zápůjční úrokovou sazbou ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, nebyl-li sjednán úrok nižší. 10. Žaloba je částečně důvodná. 11. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobce a žalovaný mezi sebou platně uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. občanského zákoníku, na kterou dopadala i právní úprava daná zákonem o spotřebitelském úvěru. Právní předchůdce žalobce, jakožto úvěrující, své povinnosti z této smlouvy splnil, když poskytoval žalovanému finanční prostředky za sjednaných podmínek. Naopak žalovaný, coby úvěrovaný, svým smluvním povinnostem nedostál, neboť nedodržel podmínky kontokorentního úvěru, a proto mohl právní předchůdce žalobce v souladu se smlouvou prohlásit celý dluh za okamžitě splatný a požadovat po žalovaném úhradu dlužné částky, která odpovídala žalované částce. Žalovaný ani poté dluh nevyrovnal. Proto mu soud nyní uložil povinnost celou žalovanou částku zaplatit, a to žalobci, neboť v řízení bylo prokázáno, že pohledávka za žalovaným z uvedeného titulu byla platně dle § 1879 a násl. občanského zákoníku postoupena právě na žalobce. Současně dle § 1880 občanského zákoníku platí, že s postupovanou pohledávkou nabývá postupník (zde žalobce) také příslušenství pohledávky a práva s pohledávkou spojená, včetně zajištění. Proto soud vyhověl žalobě i v části žádající po žalovaném zákonný úrok z prodlení, u kterého bylo přezkoumáno, že nepřesahuje maximální výši stanovanou nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Co se týká žádaných smluvních úroků soud vyhověl žalobě pouze částečně. Podle smlouvy ve spojení s § 2395 občanského zákoníku vzniklo právnímu předchůdci žalobce a posléze žalobci právo na úroky z prodlení ve výši 21,90 % ročně. Avšak zákon o spotřebitelském úvěru výši smluvních úroků limituje pro případ prodlení delšího než 90 dní. Jelikož žalovaný je s úhradou dlužné částky v prodlení přesahujícím tento limit, přiznal soud žalobci právo na smluvní úroky po uplynutí 90 dnů prodlení je ve výši stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy ve výši shodné s výší úroků z prodlení. Ostatní úroky, přesahující tuto výši, zamítl. 12. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení převážně úspěšný a neúspěšný byl jen v nepatrné části, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 532 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 080 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 27 000 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1 200 Kč ve výši 252 Kč. Pro úplnost k tomu soud dodává, že bylo namístě ve věci aplikovat ustanovení § 14b a. t., neboť návrh na zahájení řízení v této věci soud považuje za tzv. formulářovou žalobu, tedy návrh, jaký žalobce opakovaně u soudu podává ve věcech skutkově a právně obdobných, což je soudu známo z úřední činnosti. Dále byly naplněny i ostatní podmínky stanovené v § 14b a. t., tedy že žalobc