13 C 421/2022-26 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 7 725 Kč s příslušenstvím z titulu nesplacení úvěru poskytnutého na základě smlouvy o úvěru [číslo]. Tvrdil, že dne 18. 10. 2021 uzavřel s žalovaným prostřednictvím prostředků komunikace na dálku smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr v celkové výši 6 500 Kč. Částka úvěru byla žalobcem žalovanému poskytnuta bankovním převodem na jeho účet. Součástí smluvního ujednání byl závazek žalovaného poskytnutou částku žalobci vrátit a současně žalobci uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru a sjednaný úrok z úvěru za dobu od prvního dne druhého kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k čerpání peněžních prostředků, až do jejich vrácení. Úrok z úvěru byl sjednán ve výši 20 % měsíčně z peněžních prostředků, které byly žalované poskytnuty. Žalovaný však žalobci uhradil pouze částku 3 462 Kč, jiné platby ani přes výzvy a vymáhání neprovedl. V důsledku prodlení žalovaného s úhradou dlužné částky se stal splatným celý zbývající dluh, který činil 7 725 Kč. A protože ani poté žalovaný svůj dluh nevyrovnal, domáhal se po něm žalobce úhrady celé dlužné částky a nadto po něm požadoval i úhradu zákonných úroků z prodlení ve výši 11,75 % ročně z dlužné částky od 1. 3. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Soud má z provedených důkazů za prokázaný následující skutkový stav. 5. Žalobce, na základě smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené se žalovaným dne 18. 10. 2021, poskytl žalovanému úvěr nejprve ve výši 5 000 Kč a posléze ještě ve výši 1 500 Kč, celkem tedy v částce 6 500 Kč. Před uzavřením smlouvy žalobce přezkoumal úvěruschopnost žalovaného. Odeslání uvedené částky na účet žalovaného bylo ověřeno výpisy z běžného účtu žalobce. Z úvěrové smlouvy a z výpisů k revolvingovému úvěru vyplynulo, že se žalovaný zavázal k plnění, jak je uvedeno v žalobním tvrzení, tedy k vrácení poskytnuté částky 6 500 Kč, dále zaplacení poplatku za čerpání úvěru ve výši 20% z čerpané jistiny úvěru, tedy 1 300 Kč, placení úroků ve výši 20% měsíčně z jistiny úvěru, a to formou pravidelných splátek. Dle smluvního ujednání ke konci příslušného kalendářního měsíce uvedený poplatek za čerpání úvěru a smluvní úrok přirůstaly k jistině úvěru. Žalovaný však svému závazku ze smlouvy nedostál, splátky přestal hradit. Celkem žalobci uhradil pouze částku 3 462 Kč. Proto se celý zbývající dluh dle bodu 6.5 úvěrové smlouvy stal splatným dne 28. 2. 2022. Výše dlužné částky k tomuto datu přitom odpovídala žalované částce. Ani poté žalovaný dluh nevyrovnal, ačkoliv byl k tomu žalobcem či jeho zmocněncem opakovaně vyzýván. Před podáním žaloby byl žalovaný žalobcem znovu vyzván k úhradě celé dlužné částky včetně zákonného úroku z prodlení s tím, že byl výslovně upozorněn na následnou možnost vymáhání dluhu soudní cestou, a to přípisem ze dne 9. 6. 2022. 6. Po právním posouzení zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Mezi žalobcem a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen občanský zákoník), která odpovídala i požadavkům zákona č. 257/2016 o spotřebitelském úvěru a příslušným ustanovením občanského zákoníku o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem, zejména § 1810 a násl. a § 1841 a násl. občanského zákoníku. Žalobce své povinnosti z této smlouvy splnil, když žalovanému umožnil čerpat finanční prostředky až do maximální sjednané výše úvěrového rámce, ze kterého žalovaný vyčerpal částku 6 500 Kč. Naopak žalovaný svým smluvním povinnostem nedostál, neboť řádně a včas nehradil sjednané splátky úvěru, které v sobě zahrnovaly jak úhradu příslušné části jistiny úvěru, tak i úhradu příslušných úroků z úvěru při sjednané úrokové sazbě 20 % měsíčně a úhradu poplatků účtovaných v souladu se smlouvou. Proto došlo smlouvou předvídaným způsobem k zesplatnění celého dluhu žalovaného, a žalovaný byl vyzván k jeho neprodlené úhradě. Protože tak však žalovaný doposud neučinil, uložil mu soud povinnost celou dlužnou částku odpovídající žalované částce žalobci zaplatit a uhradit mu žádané úroky z prodlení, neboť i na ně vzniklo žalobci právo, a to dle § 1970 občanského zákoníku. Soud přitom přezkoumal, že výše žádaných úroků z prodlení nepřekračuje výši určenou příslušnými právními předpisy, zejména nařízením vlády č. 351/2013 Sb., v platném znění. 7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 489 Kč Tyto náklady se sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 7 725 Kč sestávající z částky 200 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 200 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. a z částky 200 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 900 Kč ve výši 189 Kč. Pro úplnost k tomu soud dodává, že bylo namístě ve věci aplikovat § 14b a. t., neboť návrh na zahájení řízení je nutné považovat za tzv. formulářovou žalobu, jakou žalobce podává u soudu opakovaně ve věcech skutkově i právně obdobných, což je soudu známo z úřední činnosti, a současně byla naplněna i podmínka přiznání náhrady nákladů řízení žalobci i to, že se ve věci jedná o spor o peněžité plnění nepřekračující částku 50 000 Kč.