6 C 104/2024-51 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 10. 6. 2024 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 45.122,82 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím z uvedené částky od 2. 3. 2024 do zaplacení. Žalobu opřel o tvrzení, že právní předchůdce žalobce, společnost , Anonymizováno, , uzavřel s žalovanou dne 1. 11. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím internetu; na internetových stránkách jmenované společnosti je možné po zaregistrování a odsouhlasení smluvních podmínek žádat úvěr. Žalované byl úvěr poskytnut a dosud dluží částku požadovanou žalobcem. Pohledávku ze smlouvy postoupil původní věřitel žalobci.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.3. Úvěr poskytnutý žalobcem žalované má charakter spotřebitelského úvěru ve smyslu § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.4. Soud proto nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v jiné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“9. Předně, soud z provedených důkazů nezjistil, že by žalovaná s předchůdcem žalobce vůbec uzavřeli tvrzenou smlouvu o spotřebitelském úvěru (jež byla předložena žalobcem a je založena na č. l. 24-25 soudního spisu), neboť na smlouvě chybí jakýkoliv podpis žalované. Nicméně, i pokud by předložená smlouva uzavřena byla, v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce řádně zkoumal úvěruschopnost žalované. Žalobce v tomto ohledu tvrdil, že jeho předchůdce schválil úvěr tehdy, pokud rozdíl příjmů klienta a splátky úvěru dosáhl alespoň životního minima (tehdy 3.410 Kč). Konkrétní okolnosti pak netvrdil a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti nepředložil.10. Soud ve věci nařídil jednání, a ještě před tím informoval žalobce o tom, že předmětem jednání bude i otázka řádného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím zápůjčky. Soudního jednání se žalovaná bez omluvy nezúčastnila, žalobce se z účasti omluvil s odůvodněním, že nechce navyšovat náklady řízení.11. Z žádného z důkazů provedených při jednání nevyplynulo, že by žalobce jakýmkoliv hodnověrným způsobem prověřil reálné příjmy, výdaje a závazky žalované. I pro případ, že by mezi účastníky byla uzavřena tvrzená smlouva, nelze než uzavřít, že žalobce při sjednávání smlouvy věnoval řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Smlouva by tudíž byla i tak absolutně neplatná.12. Z výpisu z účtu (označeného jako platební informace) na č. l. 23 soudního spisu soud zjistil, že žalovaná měla na úvěru čerpat dne 2. 11. 2023 částku 20.500 Kč a 9.500 Kč. Ze zprávy banky na č. l. 45 soud zjistil, že na účet žalované byly dne 1. 11. 2023 skutečně připsány platby ve výši 20.500 Kč a 9.500 Kč. Protože ale úvěrová smlouva byla shledána neplatnou, lze konstatovat, že na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnutých finančních prostředků. Žalobce neuvedl, že by žalovaná na dluh něco zaplatila, a taková skutečnost není patrná ani z obsahu spisu. Žalovaná se tak ve smyslu § 2991 o. z. obohatila o 30.000 Kč, neboť obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce má tak nárok na zaplacení uvedené částky se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 21. 3. 2024 (tj. od data určeného podle dopisu odeslaného dne 16. 3. 2024 s výzvou k úhradě dluhu do tří dnů) podle § 1970 občanského zákoníku a § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.13. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou smlouvou, musel soud žalobu zamítnout.14. Právo na náhradu nákladů řízení náleží dle § 142 odst. 2 o. s. ř. žalobci, který byl v řízení úspěšným z 66 %. Žalobci tak na náhradě nákladů řízení náleží 1.275 Kč jako poměrná část (32 %) z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a přípravu zastoupení, sepis předžalobní výzvy, sepis žaloby) po 500 Kč podle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, náhrady hotových výdajů za tři úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 advokátního tarifu, k tomu všemu náhrady za 21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a dále náhrady ve výši 1.806 Kč za zaplacený soudní poplatek.