6 C 30/2024-76 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 11. 2023 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 172.814,64 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 5.881,52 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 6.266,76 Kč a zákonného úroku z prodlení jdoucího z částky 165.014,64 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení. V žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 1. 6. 2016 smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření, na základě které žalobce zřídil žalovanému účet stavebního spoření a dne 15. 6. 2016 mu poskytl překlenovací úvěr ve výši 245.000 Kč. Žalovaný se úvěr zavázal splácet formou pravidelných měsíčních splátek spolu s úroky a dohodnutými poplatky a zavázal se také k měsíční splátce povinného spoření. Protože žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, žalobce v souladu se smluvními podmínkami celý zůstatek dluhu včetně příslušenství zesplatnil ke dni 28. 7. 2023. Po zesplatnění ještě žalovaný uhradil na dlužnou pohledávku dne 9. 8. 2023 platbu ve výši 2.173 Kč. Žalovaný tak dosud na jistině úvěru dluží 165.014,64 Kč. Žalobce dále požadoval poplatky za výzvy k úhradě dlužné částky v celkové výši 7.800 Kč.2. Žalovaný při jednání soudu dne 12. 6. 2024 uvedl, že úvěr si bral proto, aby s přítelkyní postavili dům. Plánovali ještě navýšení půjčky, ale to už mu nebylo schváleno. Smlouvu o úvěru s ním uzavírala jeho známá. Na okolnosti uzavření si již nepamatuje, nejspíše při uzavírání smlouvy dokládal jen příjmy ze zaměstnání. Snažil se splácet, dokud to šlo, ale pak už nemohl.3. Soud nárok posoudil veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.4. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, jenž na tuto věc dopadá, věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.5. Jak uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“6. Soud zjistil, že žalobce , Anonymizováno, s žalovaným uzavřel dne 27. 5. 2016 smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření – RU ke smlouvě o stavebním spoření 47318227 ze dne 26. 4. 2016 (viz smlouvu na č. l. 28 a násl. soudního spisu) se závazkem žalobce poskytnout žalovanému překlenovací úvěr nezajištěný zástavou nemovitosti až do částky 245.000 Kč, a dále poskytnout žalovanému úvěr ze stavebního spoření až do výše rozdílu mezi cílovou částkou a zůstatkem na účtu stavebního spoření k datu přidělené cílové částky. Úvěr byl poskytnut výhradně na bytový účel, konkrétně na koupi stavebního pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Úroková sazba byla sjednána ve výši 2,99 % p. a. Měsíční splátka byla sjednána ve výši 2.173 Kč. Z přehledu stavu účtu ke dni odstoupení – 28. 7. 2023 na č. l. 8 a násl., platebního příkazu na č. l. 26 a potvrzení o převodu na č. l. 15 soudního spisu soud zjistil, že žalovaný od uzavření smlouvy čerpal úvěr ve výši 245.000 Kč. Ke dni zesplatnění celého úvěru žalovaný žalobci splatil celkem 244.547,36 Kč a podle tvrzení žalobce uhradil ještě dne 9. 8. 2023 dalších 2.173 Kč, celkem tedy 246.720,36 Kč.7. Ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce vycházel z formuláře nadepsaného jako Návrh na uzavření smlouvy o stavebním spoření a žádost o překlenovací úvěr , Anonymizováno, ze dne 25. 4. 2016 (na č. l. 55 soudního spisu), v němž žalovaný uvedl, že pracuje jako dělník, bydlí u rodičů, jeho čistý měsíční příjem činí 19.773 Kč a nemá žádné výdaje. Tedy i v kolonkách jako jsou výdaje na bydlení, výdaje na stravování a domácnost nebo ostatní pravidelné výdaje byl uveden údaj 0 Kč. Počet členů domácnosti uvedl žalovaný 1, tedy že žije sám. V potvrzení o výši příjmu od zaměstnavatele (č. l. 58 soudního spisu) byl průměrný měsíční čistý příjem žalovaného za posledních šest měsíců vyčíslen na 19.773 Kč. Žalobce si ověřil v úvěrových registrech CBCB, že žalovaný nemá žádné existující závazky u jiných bank (č. l. 49 a násl. soudního spisu). Do výdajů žalovaného žalobce započítal též částku 7.886 Kč, což byla předpokládaná splátka hypotečního úvěru, který si žalovaný v té době u žalobce též vyřizoval za účelem dofinancování celého finančního záměru (č. l. 51 soudního spisu). Dle tvrzení žalobce byly životní náklady žalovaného vypočteny za pomoci životního minima. Žalobce tedy při posuzování úvěruschopnosti žalovaného vycházel z toho, že jeho životní výdaje jsou tvořeny 1,2násobkem životního minima. Za životní náklady žalovaného tedy žalobce považoval částku 4.092 Kč měsíčně.8. Takové hodnocení úvěruschopnosti žalovaného žalobcem nemůže obstát. Povinností poskytovatele úvěru je posouzení úvěruschopnosti na základě reálných příjmů a výdajů budoucího dlužníka. Žalobce však vycházel pouze z formuláře, ve kterém žalovaný své životní náklady vyčíslil na 0 Kč, a z odhadu stanoveného žalobcem výpočtem z životního minima, přičemž je zřejmé, že reálné životní náklady žalovaného musely být znatelně vyšší. Žalovaný si žádal o úvěr v době, kdy mu bylo 25 let, žil u rodičů a úvěr byl poskytnut za účelem pořízení vlastního bydlení. Je nepochybné, že v případě vlastního bydlení by životní náklady žalovaného byly nutně mnohem vyšší než náklady stanovené odhadem podle životního minima.9. Žalobce neprokázal, že by jakkoliv zkoumal a ověřoval skutečné náklady žalovaného na živobytí.10. Žalobce argumentoval rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2023, č.j. 33 Cdo 1819/2023-133, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Předně je třeba uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká odlišné situace, než je v nyní projednávané věci, neboť žalobkyní byla společnost zabývající se skupováním pohledávek spotřebitelů, kteří uzavřeli smlouvu o úvěru a úvěr splatili, žalobkyně se následně jako jejich právní nástupce domáhala vrácení bezdůvodného obohacení na základě neplatnosti smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného zjišťování úvěruschopnosti spotřebitele. V takové situaci se tedy zcela vytratil základní účel ustanovení o spotřebitelském úvěru, které na věc dopadá, tedy ochrana spotřebitele. Původní spotřebitel již v těchto sporech jako účastník řízení nevystupuje. Nejvyšší soud v předmětném rozhodnutí uvedl: „[…] samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruscho