7 C 151/2024-46 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném svou žalobou uplatněnou u soudu dne 4. 4. 2024 zaplacení žalované částky z titulu nesplacení úvěru, který žalovanému poskytl právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , na základě smlouvy o spotřebitelném úvěru č. , č. účtu, ze dne 19. 11. 2021 ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal v souvislosti s poskytnutým úvěru právnímu předchůdce žalobce zaplatit 36 303 Kč, což je součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 24 177 Kč s úrokovou sazbou ve výši 22,02 % ročně, částky za zpracování zápůjčky ve výši 1 500 Kč, poplatku za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 8 286 Kč a pojistného. Celkovou částku ve výši 66 303 Kč se žalovaný zavázal uhradit právnímu předchůdci žalobce v 78týdenních splátkách po 851 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 19. 5. 2023. Žalovaný sjednané splátky řádně a včas nehradil, čímž porušil své závazky vyplývající ze smlouvy. Poslední splátka byla žalovaným uhrazena 19. 11. 2021. Ke dni 9. 4. 2022 právní předchůdce žalobce provedl vyčíslení s tím, že dlužná jistina činila 29 000 Kč a dlužný poplatek 31 897,56 Kč. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla ze strany žalované řádně v plné výši uhrazena, úročí se neuhrazená jistina ve výši 29 000 Kč úrokem ve výši 22,02 % ročně sjednaným ve smlouvě, a to od 20. 5. 2023, tj. ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poslední splátky dlužné částky, do zaplacení. Právní předchůdce žalobce svou pohledávku za žalovaným postoupil na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 žalobci (viz čl. 11). Ke dni podpisu smlouvy o postoupení pohledávek činila výše pohledávky za žalovaným bez příslušenství 82 981,81 Kč, když její příslušenství tvoří úroky a zákonné úroky z prodlení. Součástí částky 82 981,81 Kč je i navýšení účtované původním věřitelem, které však žalobce vůči žalovanému neuplatňuje. Žalobce po žalovaném požaduje zaplacení 60 897,56 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 29 000 Kč a dlužného poplatku ve výši 31 897,56 Kč, kapitalizované úroky ve výši 2 323,72 Kč, kapitalizované úroky z prodlení ve výši 4 587,64 Kč, úroky ve výši 22,02 % ročně z dlužné jistiny jdoucí od 28. 9. 2023 do zaplacení a 8,5% úrok z prodlení z dlužné jistiny jdoucí rovněž od 28. 9. 2023 do zaplacení.Před poskytnutím úvěru žalované, posuzoval právní předchůdce žalobce její úvěruschopnost tak, že provedl vyhodnocení informací získaných od žalované, které ověřil oproti jí předložených dokladů a tyto informace zaznamenal do zákaznické karty žalované.Protože se žalovaný k jednání, ke kterému byl řádně předvolán, nedostavil a včas z důležitého důvodu nepožádal o odročení, soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti; vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů (§ 101 odst. 3 o.s.ř.).Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , č. účtu, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným dne 19. 11. 2021 bylo zjištěno, že žalovanému byl právním předchůdcem žalobce poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč a žalovaný se zavázal žalobci krom dlužné jistiny uhradit 33 963 Kč formou po sobě jdoucích pravidelných týdenních splátek ve výši 851 Kč, což je 3 404 Kč měsíčně.Ze zákaznické karty žalovaného bylo zjištěno, že žalovaný uvedl, že v době žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru byl svobodný, měl základní vzdělání, bydlel v nájmu, jeho průměrný čistý měsíční příjem činil 10 000 Kč, což si žalobce ověřil potvrzením ú příjmu za poslední tři měsíce před poskytnutím úvěru.Soud nahlédnutím do systému ISAS zjistil, že u zdejšího soudu je mimo jiné proti žalovanému v období od roku 2019 do roku 2020 šest exekučních řízení pro zaplacení celkem 167 329 Kč.Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 věta druhá).Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnost dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.Soud má za to, že mezi právním předchůdcem žalobcem a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, která je předmětem řízení, když právní předchůdce žalobce vycházel při jejím uzavírání a při zjišťování úvěruschopnosti žalovaného toliko z informací, které mu poskytl sám žalovaný, ale již se nepřesvědčil o jeho výdajích, alespoň nahlédnutím do výpisů z účtu. Soud má za to, že právní předchůdce žalobce povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele-žalované splácet spotřebitelský úvěr nesplnil a úvěr jí poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.Protože právní předchůdce žalobce žalovanému prokazatelně poskytl na tuto neplatnou smlouvu 30.000 Kč, na kterou žalovaný dle tvrzení žalobce zaplatila 1 000 Kč, obohatil se žalovaný na úkor žalobce ve smyslu § 2993 o. z., když žalobce plnil, aniž tu byl platný závazek. Žalobce má tedy právo na vrácení toho, co plnil. Žalovaný na poskytnuté plnění zaplatil 1 000 Kč a k vrácení mu tak zbývá 29 000 Kč, které mu soud uložil žalobci zaplatit spolu s požadovanými zákonnými úroky z prodlení, na které má žalobce coby věřitel dle § 1970 o. z. nárok. Výši těchto úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů.Protože žalobce má tedy právo pouze na to, co plnil na neplatnou smlouvu, byla žaloba ohledně dalších ve smlouvě sjednaného plnění, zamítnuta.O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., a protože každý z účastníků měl v řízení úspěch jen částečný, soud žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.