6 C 137/2025-96 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 5. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 36.014,39 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3.025,24 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1.237,85 Kč, úroku ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 34.514,39 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 34.514,39 Kč od 10. 5. 2025 do zaplacení. Uvedl, že se jedná o nároky z nesplaceného úvěru poskytnutého žalovanému na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 1. 2023. Žalovaný se zavázal splatit s jistinou také úrok ve výši 12 % ročně a dohodnuté poplatky splátkami po 977 Kč. Ve vyjádření dále žalobce uvedl, že žalovaný dosud na dluh uhradil celkem 21.315,83 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platilo, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.4. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.5. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Soud předně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 31. 12. 2022 smlouvu o úvěru (viz č. l. 30 a násl. soudního spisu), kterou se žalobce zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 43.000 Kč a ten se zavázal úvěr vrátit spolu s úroky a poplatky. Žalovaný úvěr v uvedené výši čerpal dne 2. 1. 2023 (viz výpis z úvěrového účtu na č. l. 34).7. Žalovaný uvedl, že pokud jde o příjmy žalovaného, ten tvrdil měsíční příjem ve výši 47.500 Kč, žalobce ale na běžném účtu dohledal příjmy v průměrné výši 77.656,20 Kč za posledních šest měsíců před poskytnutím úvěru. Toto tvrzení žalobce doložil výpisy z účtu žalovaného obsahujícími pouze příjmové položky. Z nich soud zjistil (viz č. l. 58), že žalovaný měl v uvedeném období příjmy v nepravidelné výši; v měsíci červenci 2022 kupříkladu činily 17.508 Kč, v měsíci listopadu 2022 již 121.967 Kč, ovšem v tomto měsíci žalovaný také čerpal jiný úvěr ve výši 30.000 Kč. Už to mělo žalobce vést k podrobnějšímu zkoumání majetkových poměrů žalovaného. Z předložených výpisů totiž, jak výše uvedeno, vyplývají pouze příjmy z podnikání; není z nich vůbec patrné, kolik činily výdaje žalovaného na zajištění těchto příjmů (např. za nákup materiálu, úhradu subdodávek, na povinných platbách atd.). Z provedených důkazů nevyplynulo, že by žalobce jakýmkoliv způsobem zjišťoval a ověřoval skutečné výdaje žalovaného nejen na podnikání, ale zejména na živobytí (vycházel z nákladů na bydlení ve výši 6.083 Kč a životního minima ve výši 4.620 Kč, což jsou částky, jež při současných cenách nejsou na obživu a bydlení dospělého pracujícího člověka evidentně reálné). Žalobce také zjistil, že žalovaný má nesplacené závazky v celkové výši 791.223 Kč (viz rešerši na č. l. 55 soudního spisu), nijak ale nezkoumal stav těchto závazků. Z rešerše v dlužnických rejstřících (na č. l. 55) také vyplynulo, že žalovanému byly před poskytnutím úvěru žalobcem dvě žádosti o úvěr odmítnuty.8. Z uvedeného nelze než uzavřít, že žalobce před poskytnutím úvěru nevěnoval řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného, neboť kalkuloval pouze s nepravidelnými příjmy žalovaného z podnikání, aniž zjišťoval jeho výdaje, nijak neprověřoval skutečné náklady žalovaného na bydlení a další živobytí ani stav jeho závazků v nemalé výši. Úvěrová smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovaným je tak absolutně neplatná (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru).9. Protože předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 43.000 Kč, avšak úvěrová smlouva je neplatná, došlo na straně žalovaného k bezdůvodnému obohacení ve výši poskytnuté částky podle § 2991 odst. 2 o. z. neboť žalovaný obdržel majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce tak má nárok na vrácení toho, co plnil, po odečtení celkové částky, kterou žalovaný v mezidobí vrátil.10. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).11. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. (při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku) náleželo žalovanému, tomu ale žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.