6 C 191/2025-63 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 8. 2025 se žalobce po žalované domáhal zaplacení 34.845,37 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2.784,63 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3.770 Kč, ročního úroku ve výši 18,23 % jdoucího z částky 19.500 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, ročního úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 19.500 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení, dále 3.500 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 567,29 Kč a ročního úroku z prodlení ve výši 15 % jdoucího z částky 3.500 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení.2. V žalobě uvedl, že žalovaná s jeho předchůdcem, společností , právnická osoba, , uzavřela ve dnech 22. 4. 2022 a 2. 3. 2022 dvě smlouvy o úvěru, na jejímž základě žalobce poskytl žalované hotovostní úvěry ve výši 20.000 Kč a 15.000 Kč a žalovaná se zavázala v prvně uvedeném případě vrátit kromě jistiny dalších 15.469 Kč na úrocích, 1.500 Kč za zpracování spotřebitelského úvěru, 3.484 Kč na úhradě za doplňkovou službu komfortního a flexibilního splácení, a ve druhém případě toliko jistinu dluhu ve výši 15.000 Kč. Žalovaná však na prvně uvedený úvěr zaplatila pouze 500 Kč a na druhý 11.500 Kč, a dosud dluží žalobci, kterému byla pohledávka postoupena, částky uplatněné žalobou.3. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila.4. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), platilo, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru platilo, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 platilo, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Zákon dále stanovil, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí k neplatnosti úvěrové smlouvy pro neposouzení úvěruschopnosti ovšem uvedl, že „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ To, že se jedná o absolutní neplatnost, zákonodárce následně výslovně zohlednil v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022.9. Soud zjistil, že na základě úvěrové smlouvy ze dne 2. 3. 2022 (na č. l. 11-12 soudního spisu) předal předchůdce žalobce žalované v hotovosti 15.000 Kč a na základě úvěrové smlouvy ze dne 22. 4. 2022 částku 20.000 Kč. V žádostech o úvěr (na č. l. 14 a 28 soudního spisu), zachycujících mimo jiné osobní a majetkové poměry žalované, je uvedeno, že žalovaná je nezaměstnaná, bydlí podle březnové žádosti s rodiči, podle dubnové již v nájmu, úvěr potřebuje na běžné výdaje domácnosti, její příjem v březnu činil 4.020 Kč, v dubnu 6.750 Kč a měsíční výdaje na živobytí 3.000 Kč.10. Z tabulek umoření (na č. l. 16 a 18 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaná na dluh z dubna zaplatila celkem 500 Kč, na dluh z března 11.500 Kč.11. Pohledávky ze smluv byly postoupeny žalobci (viz oznámení na č. l. 7 soudního spisu).12. Předchůdce žalobce poskytl žalované dva úvěry v rozmezí necelých dvou měsíců za situace, kdy byla nezaměstnaná a tudíž stálého dostatečného příjmu.13. Z žádného z provedených důkazů pak nevyplývá ani to, že by předchůdce žalobce ověřil při uzavření úvěrové smlouvy tvrzené nepravděpodobně nízké měsíční výdaje žalované na živobytí ve výši 3.000 Kč při přiznaných dvou vyživovacích povinnostech.14. Soud proto dospěl k závěru, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrových smluv řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalované. Obě úvěrové smlouvy uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovanou jsou tak absolutně neplatné.15. Protože předchůdce žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 20.000 Kč a 15.000 Kč, avšak úvěrové smlouvy jsou neplatné, došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení ve výši rozdílu mezi poskytnutými prostředky a sumou vrácených peněz (20.000 – 500 Kč, 15.000 – 11.500 Kč), neboť žalovaná obdržela majetkový prospěch bez právního důvodu. Žalobce, kterému byly pohledávky za žalovanou postoupeny, má tak nárok na vrácení toho, o co se žalovaná obohatila.16. Ve zbytku, tj. co do všech nároků, jež žalobce spojoval s neplatnou úvěrovou smlouvou, soud žalobu zamítl, a to včetně uplatněného nároku na zaplacení úroku z prodlení s ohledem na konstitutivní charakter tohoto rozsudku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).17. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 2 o. s. ř. při zohlednění žalobou uplatněného příslušenství ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, kapitalizovaného ke dni vynesení rozsudku, náleželo žalované, které však žádné náklady v souvislosti s řízením nevznikly. Proto soud o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.