6 C 67/2025-115 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 2. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tam rovněž uvedeným příslušenstvím v podobě úroku a úroku z prodlení. V žalobě uvedl, že jeho předchůdce, , právnická osoba, . (dříve , právnická osoba, dále jen jako věřitel) s žalovaným uzavřel dne 21. 3. 2019 smlouvu o úvěru, na jejímž základě věřitel poskytl žalovanému úvěr ve výši 150.000 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 14,2 % ročně. Žalovaný však dosud dluží částku uplatněnou žalobou.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“8. Soud zjistil, že žalovaný a shora uvedený věřitel uzavřeli dne 21. 3. 2019 smlouvu o úvěru s pojištěním schopnosti splácet s produktovým názvem Expres půjčka (viz smlouvu na č. l. 28 a násl. soudního spisu), podle které se věřitel zavázal žalovanému poskytnout 150.000 Kč a žalovaný se zavázal splatit kromě jistiny také roční úrok ve výši 14,2 % ve splátkách po 2.856,83 Kč včetně pojistného. Z výpisu z úvěrového účtu na č. l. 50 a násl. soudního spisu soud zjistil, že žalovaný čerpal na úvěr 150.000 Kč a splatil celkem v nepravidelných splátkách 151.906,88 Kč.9. Žalovaný uvedl, že věřitel vycházel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného z jeho příjmu ve výši 39.269,02 Kč měsíčně (průměr za 12 posledních měsíců před poskytnutím úvěru), resp. 34.814,50 Kč (šestiměsíční průměr). Věřitel ověřil příjem žalovaného z potvrzení od zaměstnavatele (viz č. l. 112 soudního spisu).10. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by věřitel jakkoliv ověřoval jak skutečné výdaje žalovaného na živobytí. Přitom žalovaný v žádosti o úvěr (č. l. 79 soudního spisu) uvedl, že nemá žádné nezbytné měsíční výdaje(!), ovšem také to, že vyživuje dvě další osoby. V žádosti dále žalovaný uvedl příjem domácnosti ve výši 50.000 Kč, což věřitel nijak neověřil. Věřitel sám zjistil, že žalovaný splácí na dřívější závazky 9.082,40 Kč měsíčně (žalovaný v žádosti neuvedl žádné splátky závazků), ovšem stav těchto závazků (jejich celkovou výši či zda nebyly zesplatněny) věřitel opět nijak nezjišťoval.11. Proto nelze než uzavřít, že věřitel nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi věřitelem a žalovaným je tak absolutně neplatná.12. Pohledávku z úvěrové smlouvy věřitel postoupil žalobci (viz oznámení na č. l. 10 soudního spisu).13. Z provedených důkazů vyplynulo, že věřitel poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 150.000 Kč a ten posléze na dluh v nepravidelných úhradách zaplatil celkem 151.906,88 Kč. Protože žalovaný zaplatil více, než se mu dostalo, nelze věc posoudit ani jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 a násl. o. z. Soudu proto nezbylo, než aby žalobu v celém rozsahu zamítl.14. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo procesně úspěšnému žalovanému, tomu však v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto o právu na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.