6 C 223/2025-50 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

1. Žalobou doručenou soudu dne 26. 8. 2025 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tam rovněž uvedeným příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o nesplacenou část úvěru poskytnutého na základě smlouvy č. , hodnota, uzavřené dne 29. 11. 2021 mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobce, společností , právnická osoba, . Předchůdce žalobce poskytl žalovanému na základě této smlouvy peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit kromě jistiny také úrok ve výši 1.268 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 12.250 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 3.462 Kč a úhradu ve výši 4.500 Kč za hotovostní inkaso splátek, to vše ve 14 pravidelných měsíčních splátkách po 3.320 Kč. Celý úvěr měl být splacen do 29. 1. 2023. Žalovaný celý poskytnutý úvěr s příslušenstvím nevrátil, naposledy zaplatil 1.000 Kč dne 19. 9. 2023.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Soud nárok posuzoval veden právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové vyjádřeném v obdobné věci spotřebitelského úvěru projednávané pod sp. zn. 6 C 127/2020. Odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 47 Co 56/2021-80, uvedl, že ve sporech z úvěrových smluv musí soud z úřední povinnosti zjišťovat, zda poskytovatel úvěru dostatečným způsobem zkoumal úvěruschopnost budoucího dlužníka.4. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.5. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.6. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. Jak ale uvedl Krajský soud v Hradci Králové ve shora uvedeném rozhodnutí, „judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Existuje totiž nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele, ale i společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnosti dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“8. Ze smlouvy o úvěru (založené na č. l. 9-10 soudního spisu) soud zjistil, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 29. 11. 2021 hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 25.000 Kč. Ve smlouvě byly dojednány úroky a poplatky v celkové výši 21.480 Kč. Úvěr měl být splacen ve 14 měsíčních splátkách po 3.320 Kč.9. Z přehledu plateb na č. l. 12 soudního spisu soud zjistil, že žalovaný na úvěr v nepravidelných splátkách zaplatil celkem 27.130 Kč (poslední platbu ve výši 1.000 Kč dne 19. 9. 2023), přičemž přestal řádně splácet úvěr již při třetí splátce (kterou zaplatil jen ve výši 600 Kč).10. Žalobce v písemném doplnění (na č. l. 41 soudního spisu) uvedl, že při posouzení úvěruschopnosti žalovaného jeho předchůdce vycházel z údajů poskytnutých žalovaným v žádosti o úvěr, přičemž tyto údaje ověřil z dokladů o vyplacení důchodu a výpisů z bankovního účtu. Žalobce soudu předložil kopie dvou útržků poštovních poukázek k výplatě důchodu žalovanému. Z žádosti o úvěru na č. l. 43 soudního spisu ovšem vůbec nevyplynulo, že by předchůdce žalobce měl před poskytnutím úvěru k dispozici výpisy z účtu žalovaného. Předchůdce žalobce tak ověřil pouze příjem žalovaného, který sestával toliko ze starobního důchodu ve výši 15.950 Kč, tedy částky stěží postačující na úhradu běžných životních nákladů. Nebylo prokázáno, že by předchůdce žalobce jakkoliv ověřoval skutečné výdaje žalovaného na bydlení a další živobytí, které byly v žádosti o úvěr vyčísleny opět zcela nereálnou měsíční částkou 8.250 Kč.11. Nelze proto než uzavřít, že předchůdce žalobce nevěnoval při sjednávání úvěrové smlouvy řádnou pozornost zjišťování úvěruschopnosti žalovaného. Úvěrová smlouva uzavřená mezi předchůdcem žalobce a žalovaným je tak absolutně neplatná.12. Z provedených důkazů vyplynulo, že předchůdce žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 25.000 Kč a ten mu v posléze v nepravidelných splátkách různé výše na dluh zaplatil celkem 27.130 Kč. Protože žalovaný zaplatil předchůdci žalobce více, než se mu dostalo, nelze věc posoudit ani jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného podle § 2991 a násl. o. z. Soudu proto nezbylo, než aby žalobu v celém rozsahu zamítl.13. Právo na náhradu nákladů řízení by podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleželo procesně úspěšnému žalovanému, tomu však v souvislosti s řízením žádné náklady nevznikly. Soud proto o právu na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.