7 C 70/2026-38 — Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou

Žalobce se domáhal po žalovaném žalobou uplatněnou u soudu dne 10. 3. 2026 zaplacení žalované částky z titulu nesplaceného úvěru, který žalovanému poskytl právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , IČ , IČO, , na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 22. 7. 2025, na základě, které žalovanému poskytl úvěr ve výši 12 000 Kč (když tyto peněžní prostředky právní předchůdce žalobce poukázal na účet žalovaného , Anonymizováno, ), který se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobce spolu se smluvním úrokem ve výši 5 917 Kč (celkem 17 917 Kč) splatit do 21. 11. 2025. Žalovaný úvěr v poskytnuté výši čerpal, ale do uvedeného data splatnosti peněžní prostředky nevrátil. Právní předchůdce žalobce pohledávku za žalovaným smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024 postoupil na žalobce (viz čl. 27).Žalobce uvedl, že nedisponuje s příslušnou dokumentací ohledně lustrace v příslušných databázích a tvrzených příjmech a výdajích žalovaného.Žalovaný tvrzení žalobce nesporoval a s ohledem na svou finanční situaci požádal o možnost dluh uhradit ve splátkách. V době, kdy mu byl poskytnut předmětný úvěr měl vícero závazků.Ze smlouvy o revolvingovém úvěru , Anonymizováno, č. , hodnota, ze dne 22. 7. 2025 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce coby věřitel poskytl žalovanému 12 000 Kč.Z potvrzení o finančních transakcích k úvěrové smlouvě č. , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaný na poskytnutý úvěr dosud ničeho nezaplatil.Soud projednávanou věc posoudil podle § 2395 o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Podle § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 2 věta druhá).Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Přestože z tohoto ustanovení vyplývá, že jde o neplatnost relativní, judikatorně již bylo vyřešeno, že se jedná o absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, kterou soud zkoumá bez ohledu na uplatněnou námitku (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020, sp. zn. C-679/18, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. 4129/18, rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že nezkoumá-li soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručenou v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud úvěrující při posouzení úvěruschopnosti úvěrovaného vyjde pouze z nedoloženého prohlášení úvěrovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, nesplní povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Věřitelé mají k posouzení úvěruschopnost dlužníků povinnost využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou údaje o životním a existenčním minimu nebo o průměrných výdajích obyvatelstva (z databáze Českého statistického úřadu) a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.Soud má za to, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným nebyla platně uzavřena smlouva o úvěru, která je předmětem řízení, když žalobce nemohl nijak prokázat jakým způsobem jeho právní předchůdce posuzoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet, a tak má soud za to, že povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele – žalovaného splácet spotřebitelský úvěr nesplnil a úvěr mu poskytl v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru.Protože právní předchůdce žalobce žalovanému prokazatelně poskytl na neplatnou smlouvu 12 000 Kč, na kterou žalovaný nic neuhradil, obohatil se na úkor žalobce ve smyslu § 2993 o. z., když právní předchůdce žalobce plnil, aniž tu byl platný závazek. Žalobce má tedy právo na vrácení toho, co plnil jeho právní předchůdce. Žalovaný na poskytnuté plnění ničeho nezaplatil a k vrácení mu tak zbývá 12 000 Kč, které mu soud uložil žalobci zaplatit spolu s požadovanými zákonnými úroky z prodlení, na které má žalobce coby věřitel dle § 1970 o. z. nárok. Výši těchto úroků z prodlení stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého výše úroku z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené ČNB pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8procentních bodů, formou měsíčních splátek s tím, že nebude-li řádně a včas spláceno, stane se splatným celý dluh najednou.Protože žalobce má tedy právo pouze na to, co jeho právní předchůdce plnil na neplatnou smlouvu, byla žaloba ohledně dalších ve smlouvě sjednaných plnění, zamítnuta.O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch je částečný, soud náhradu poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci žalobce požadoval po žalovaném 17 917 Kč a přiznáno mu bylo 12 000 Kč. Žalobce tak měl ve věci úspěch z 34 %, a v tomto poměru by mu měl žalovaný nahradit náklady řízení. Náklady řízení žalobce ve výši 2 615 Kč sestávají ze zaplaceného soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení ve výši 800 Kč, odměny advokáta za tři úkony právní služby a náhrady hotových výdajů k těmto úkonům (3x 400 Kč a 3x 100 Kč) dle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH ve výši 315 Kč a 34 % z částky 2 615 Kč představuje 889,10 Kč.