4 C 133/2021-31 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 4 581 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že ve dnech 9. 8. 2015 ve dvou případech, dne 11. 7. 2018 a dne 4. 2. 2019 využila žalovaná přepravních služeb Českých drah, aniž zaplatila jízdné. Proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podala žalovaná, prostřednictvím svého opatrovníka odpor, v němž navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalovaná byla omezena ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a finanční částkou přesahující 1 000 Kč týdně, ani uzavírat smlouvy finančního charakteru. Žalobce v reakci na vyjádření žalované poukázal na to, že ceny jízdenek přestavovaly částky 448 Kč, 53 Kč a 2x 40 Kč a vzhledem k tomu, že každá z jednotlivých dlužných částek byla nižší, než 1 000 Kč, jde tedy o částky pod limitem, stanoveným rozhodnutím soudu při omezení svéprávnosti žalované. Přirážky k jízdnému ve výši 1 000 Kč byly pak vyměřeny proto, že si žalovaná jízdenky nezakoupila. Žalobce v žalobě a žalovaná ve svém podání k výzvě soudu ze dne 4. 11. 2021 souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaná však prostřednictvím svého opatrovníka poukázala na to, že při bližším prostudování žaloby má za to, že právo žalobce jako věřitele je promlčené a požádala, aby soud k této námitce přihlédl. Skutkový stav byl v dané věci zjištěn ze zápisů se zaměstnancem a z hlášenek o provedené přepravní kontrole, z nichž vyplývá, že dne 9. 8. 2015 cestovala žalovaná vlakem [číslo] mezi stanicemi [obec] hl. n. a [obec], aniž by zaplatila jízdné ve výši 40 Kč. Téhož dne cestovala ve vlaku [číslo] mezi stanicemi [obec] a [obec] hl. nádraží, aniž by zaplatila cenu jízdenky v částce 40 Kč. Obdobnými doklady bylo prokázáno, že dne 11. 7. 2018 cestovala žalovaná vlakem [číslo] mezi stanicemi [obec] u [příjmení]. Lázní a [obec], aniž by zaplatila jízdné ve výši 53 Kč. Konečně soud z listinných důkazů zjistil, že dne 4. 2. 2019 cestovala žalovaná vlakem [číslo] mezi stanicemi [obec] hl. nádraží a [obec], aniž by zaplatila jízdné ve výši 448 Kč. Jízdné ani přirážku k jízdnému při kontrole nedoplatila a neučinila tak ani po zaslání výzvy. Výše jízdného ve všech případech byla doložena tarifem pro vnitrostátní dopravu a výše přirážky k jízdnému 1 000 Kč byla doložena ceníkem přirážek a poplatků za porušení přepravních podmínek. Žalobce tak měl za to, že žalovaná se ve všech případech na úkor společnosti [právnická osoba] bezdůvodně obohatila v rozsahu jízdného stanoveného ve výši tarifu Českých drah pro vnitrostátní přepravu cestujících. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 12. 2015, uzavřenou mezi společností [právnická osoba] a ze dne 11. 2. 2016, mezi nástupcem původního věřitele a žalobcem a seznamem postoupených pohledávek bylo doloženo, že původní věřitel postoupil pohledávku žalobci, což zakládá jeho aktivní legitimaci k vedení sporu. Z rozsudku Okresního soudu v Rokycanech č. j. 8 NC 1004/2017-73, který nabyl právní moci dne 12. 12. 2018 se podává, že žalovaná byla omezena ve svéprávnosti tak, že není způsobilá nakládat s majetkem a finanční částkou přesahující 1 000 Kč týdně, ani uzavírat smlouvy finančního charakteru. Soud vycházel ze znaleckého zkoumání, podle něhož žalovaná trpí poruchou duševní a poruchou chování, její stav je dlouhodobě neměnný. Podle § 2550 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), smlouvou o přepravě osob se dopravce zavazuje přepravit cestujícího do místa určení a cestující se zavazuje zaplatit jízdné. Podle § 37 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, může pověřená osoba uložit cestujícímu, který se neprokázal platným jízdním dokladem, zaplacení jízdného a přirážky k jízdnému nebo vyžadovat od cestujícího osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, pokud cestující nezaplatí na místě. Výše přirážky podle odstavce 6 citovaného ustanovení stanoví dopravce v přepravních podmínkách, tato nesmí přesáhnout částku 1 000 Kč. V daném případě byla přirážka stanovena částkou 1.000 Kč, což je v souladu se zákonem. Podle vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů o přepravním řádu pro veřejnou, drážní a silniční dopravu [číslo] Sb. - § 4 cestující je povinen mít jízdní doklad, kterým se poukazuje pro účely kontroly po celou dobu plnění přepravní smlouvy, to je po dobu jízdy ve vozidle. V dané věci je zřejmé, že žalovaná využila služeb právního předchůdce žalobce, aniž by zaplatila stanovené jízdné a soudu proto nezbylo, než žalobě vyhovět, když podle přepravních podmínek, má žalobce právo i na přirážku k jízdnému. Mohlo se tak stát ovšem pouze v případě ze dne 4. 2. 2019. S ohledem na vznesenou námitku promlčení ze strany žalované se soud musel zabývat včasností podání žaloby ve vztahu k jednotlivým porušením povinností ze strany žalované. Podle § 609 a násl. o. z., nebylo - li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. K promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Promlčecí lhůta trvá tři roky. Žaloba v projednávané věci byla podána dne 1. 10. 2021. S přihlédnutím k námitce promlčení není pochyb o tom, že došlo k promlčení nároku žalobce ze dne 9. 8. 2015 i ze dne 11. 7. 2018 a soudu tak nezbylo, než návrh žalobce, jako z části nedůvodný, zamítnout. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě o porušení povinností dne 2. 4. 2019, soud shledal žalobu v této části důvodnou a vyhověl jí jak co do žalované částky, tak i co do úroku z prodlení z této částky uplatněného dle § 1970 o. z., ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., dle kterého má věřitel právo požadovat vedle plnění i úroky z prodlení ve výši stanovené shora citovaným nařízením vlády. Žalobce uplatnil úroky z prodlení v souladu s tímto ustanovením ode dne následujícího po datu splatnosti závazku žalovaného. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Vzhledem k tomu, že žalovaná, která měla ve věci převážný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení neuplatnila, rozhodl soud, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.