4 C 79/2021-14 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 56 641,12 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], se žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalované poskytl peněžní prostředky ve výši 35 000 Kč, které žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti, tedy do dne 7. 9. 2019, nevrátila. Vedle jistiny dluhu se žalobkyně s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhala zaplacení další částky ve výši 29 958 Kč. Vydaný elektronický platební rozkaz se nepodařilo doručit žalované do vlastních rukou a byl proto usnesením ze dne 26. 5. 2021 zrušen. Žaloba byla žalované ve smyslu § 46b písm. a) o. s. ř. doručována na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, spolu s výzvou soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Zároveň byla žalovaná vyzvána, aby se ve smyslu ustanovení § 115a o. s. ř. k žalobě do 7 dnů písemně vyjádřila a v případě, že uplatněný nárok neuznává, aby vylíčila rozhodné skutečnosti ve věci a nabídla důkazy k prokázání svých tvrzení. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se účastníci k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemají námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Účastníci svým postojem dali najevo, že souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto využil možnosti, kterou dává ustanovení § 115a o.s.ř. a rozhodl na základě předložených listinných důkazů. Soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci: právní předchůdce žalobkyně se žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě dne 14. 7. 2018 žalované poskytl částku 35 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit v 60ti týdenních splátkách po 1 083 Kč do 7. 9. 2019. Strany se dohodly i na zaplacení poplatku, souvisejícího se smlouvou ve výši 29 958, který představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 6 260 Kč, s úrokovou sazbou 29 % ročně, odměny za administrativní odměnu za zpracování a doručení ve výši 13 380 Kč a za komfortní splácení v hotovosti 10 318 Kč Poslední splátka byla uhrazena dne 24. 9. 2018. Do postoupení pohledávky žalovaná uhradila 5 100 Kč Smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020 dokládá aktivní legitimaci žalobkyně k vedení sporu. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2390 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobkyni postoupena v souladu s § 1879 o. z., jak dokládá smlouva o postoupení pohledávek ze dne 20. 1. 2020. Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou (žalobkyně coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku byly platně uzavřeny spotřebitelské smlouvy o zápůjčce podle § 2390 o. z. Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Vychází z toho, že žalovaná měla vrátit jistinu ve výši 35 000 Kč a kapitalizované úroky ve výši 6 260 Kč do 7. 9. 2019, celkem 41 260 Kč. Zaplatila-li žalovaná pouze 5 00 Kč, nezbylo, než dospět k závěru, že žaloba je co do rozdílu těchto částek, tedy co do 36 160 Kč důvodná. Jelikož žalovaná nezaplatila žalovanou částku do rozhodnutí soudu, ocitla se s placením dluhu v prodlení ke dni následujícím po dohodnuté lhůtě splatnosti, a soud proto žalobkyni přiznal i úroky z prodlení dle § 1970 o. z., s přihlédnutím k výši úroků, stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb., stejně jako úroky v dohodnuté výši. Jiná je situace, pokud jde o požadavek na úhradu nesplacené části poplatků a příslušenství. Soud ohledně těchto poplatků, který byly pojmenovány jako poplatky za administrativní činnost a hotovostní inkaso, dospěl k závěru, že je třeba považovat je rovněž za úrok ve smyslu § 2392 odst. 1 o. z., představující odměnu zapůjčitele za poskytnutí peněžních prostředků. Je nepodstatné, zda je úrok vyjádřen pevnou částkou nebo jiným způsobem, typicky procentní sazbou z jistiny a časovým obdobím, k němuž se sazba vztahuje, což v projednávané věci představovalo 29% ročně. Účastníci mohou jako projev své smluvní volnosti sjednat i další plnění, která zapůjčitel v souvislosti se zápůjčkou poskytne a za které se vydlužitel zaváže zaplatit nad rámec úroku další odměnu. Z obsahu uzavřené smlouvy však neplyne, že by se předchůdce žalobkyně zavázal k jakémukoliv jinému plnění, kromě poskytnutí peněžních prostředků a zjevně motivován snahou zastřít skutečnou výši úroku, jeho část pouze pojmenoval jako poplatek za služby, které ve skutečnosti žádnými službami nejsou. Je nepochybné, že mají-li být peněžní prostředky poskytnuty, musí být vydlužiteli předány, stejně jako to, že jím musí být spláceny. Úkony s tím spojené jsou nezbytné pro poskytnutí peněžních prostředků a nic navíc jimi vydlužitel nezískává. Hotovostní inkaso je z tohoto pohledu zdánlivou nabídkou služby, o kterou žalovaná nežádala, neboť z formuláře smlouvy je zřejmé, že šlo o jediný, předchůdcem žalobkyně určený způsob splácení, který žalovaná neměla možnost odmítnout. Soud proto dospěl k závěru, že ujednání o těchto poplatcích je ve smyslu § 580 a § 588 o. z. nemravné, tudíž absolutně neplatné a nezbylo, než žalobu, pokud jde o neuhrazené části dohodnutých poplatků, včetně příslušenství, zamítnout. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále o. s. ř), podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyní vyčíslené náklady představují částku 15 624,40 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 266 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 56 641,12 Kč sestávající z částky 3 380 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t., z částky 3 380 Kč za výzvu k plnění dle § 11 odst. 2 písm. h) a. t. a z částky 3 380 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t, tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 11 040 Kč ve výši 2 318,40 Kč. Žalobkyně měla úspěch z 64 %, neúspěch z 36 %. Poměr úspěchu a neúspěchu tak představuje 288 %, takže žalobkyni bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 4 375 Kč.