5 C 184/2023-13 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 167 Kč se kapitalizovaným úrokem z prodlení za období od 24. 4. 2022 do 14. 12. 2022 částkou 354,14 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 257,28 Kč, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 617,08 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení a s úrokem ve výši 27,48 % ročně z částky 4 617,08 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobce – [právnická osoba] se žalovaným dne 3. 10. 2021 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 6 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 500 Kč, poplatkem za administrativní činnosti ve výši 455 Kč a úroky ve výši 1 402 Kč a pojistným ve výši 1 560 Kč měsíčně uhradit v 52 týdenních splátkách po 210 Kč. Žalovaný zaplatil pouze částku 2 000 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložené smlouvy o úvěru soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. RPSN u sjednaného úvěru činí 130,24%. Nárok z výše uvedené smlouvy přešel na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku. Soud došel k právnímu názoru, že výše uvedená smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto 6 000 Kč a spolu se všemi poplatky byl povinen ve lhůtě cca jednoho roku uhradit téměř dvojnásobek (navýšení činí 4 917 Kč), tomu odpovídá RPSN ve výši přes 130 %. Všechny výše uvedené poplatky spojené s úvěrem jsou spolu se sjednaným úrokem odměnou za poskytnutí úvěru, tedy faktickým úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala cca desetinásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnutého úvěru jeví jako nepřiměřená (nemravná). Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Závěr o neplatnosti celé smlouvy ještě podtrhuje sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1% denně, která ještě zhoršuje postavení dlužníka. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částku 6 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně vrátil jen 2 000 Kč. Proto soud vyhověl žalobě pouze v části nevrácené jistiny se zákonným úrokem z prodlení a ve zbylé části žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy oba účastníci měli částečný úspěch ve věci.