5 C 186/2023-16 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 121 088,28 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 304,87 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 19 861,19 Kč, úrokem z prodlení z částky 66 213,52 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,25% ročně, úrokem z částky 66 213,52 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 25,23%, dále částky 33 136,52 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 877,95 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 6 457,44 Kč, úrokem z prodlení z částky 15 505,09 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výši 8,25% a úrokem ve výši 29% ročně z částky 15 505,09 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou dvě smlouvy a to: 1. smlouvu o úvěru ze dne 12. 10. 2019 [číslo] na základě které poskytla žalované částku 70 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s navýšením 64 394 Kč (z toho úroky 36 550 s úrokovou sazbou ve výši 25,23% ročně a 24 748 Kč za zpracování půjčky) ve 24 měsíčních splátkách po 5 600 Kč; 2. smlouvu o zápůjčce ze dne 12. 7. 2019 [číslo] na základě která stejná právní předchůdkyně poskytla žalované částku 24 000 Kč, kterou se zavázala uhradit s navýšením ve výši 26 391 Kč (z toho úroky 7 910 Kč s úrokovou sazbou 29% ročně, odměnu za zpracování ve výši 9 051 Kč a poplatkem za vedení účtu 6 434 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 2 100 Kč. Na první smlouvu žalovaná uhradila pouze částku 11 628,72 Kč a na druhou pouze částku 14 671,28 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložených smluv o úvěru a zápůjčce soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. RPSN u sjednaného úvěru činila 96,54 % a u smlouvy o zápůjčce 108,87%. Nárok z výše uvedených smluv přešel na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud došel k právnímu názoru, že výše uvedené smlouvy o úvěru a zápůjčce jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z první doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalované bylo poskytnuto 70 000 Kč a spolu se všemi poplatky byla povinna ve lhůtě dvou let uhradit téměř dvojnásobek (navýšení činí 64 394 Kč), tomu odpovídá RPSN ve výši přes 96 %, u druhé smlouvy jí byla poskytnuta částka 24 000 Kč a navýšení činilo 26 391 Kč, se stejnou splatností, RPSN u druhé smlouvy přesahuje 108%. Všechny výše uvedené poplatky spojené s úvěrem jsou spolu se sjednaným úrokem odměnou za poskytnutí úvěru, tedy faktickým úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. To potvrzuje skutečnost, že z první smlouvy byla částka 32 034 Kč použita na refinancování jiné úvěrové smlouvy, než jsou dvě uvedené v žalobě. Účastníci tak uzavřeli minimálně smlouvy tři. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala více než dvojnásobek, výše žalované částky se dále každým dnem výrazně zvyšuje o úrok. Z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnutého úvěru jeví jako nepřiměřená (nemravná). Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Závěr o neplatnosti celé smlouvy ještě podtrhuje sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1% denně, která ještě zhoršuje postavení dlužníka. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela u první smlouvy částku 70 000 Kč a uhradila 11 628,72 Kč a u druhé smlouvy obdržela 24 000 Kč a uhradila 14 671,28 Kč. Proto soud vyhověl žalobě pouze v části nevrácené jistiny se zákonným úrokem z prodlení a ve zbylé části žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. s ohledem na pouze částečný úspěch žalobkyně.