5 C 188/2023-15 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 520 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 2 782,98 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 5 276,88 Kč, úrokem z prodlení z částky 19 843 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výší 8,25 % ročně, s úrokem ve výši 25,26 % ročně z částky 19 843 Kč 15. 12. 2022 do zaplacení, dále částku 16 680 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 878,21 Kč, kapitalizovaným úrokem ve výši 7 043,67 Kč, úrokem z prodlení z částky 11 015,92 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení ve výší 8,25 % ročně, s úrokem ve výši 29 % ročně z částky 11 015,92 Kč od 15. 12. 2022 do zaplacení. Žaloba byla odůvodněna tím, že právní předchůdkyně žalobce – [právnická osoba] se žalovaným uzavřeli dvě smlouvy, a to dne 30. 11. 2019 uzavřeli smlouvu o úvěru [číslo] na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 23 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 22 744 Kč (skládající se z úroků 13 513 Kč s úrokovou sazbou 25,26% a z částky 9 231 Kč za zpracování úvěru) uhradit v 24 týdenních splátkách po 1 906 Kč, a dne 12. 4. 2019 uzavřeli smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 20 200 Kč (skládajícího se z úroků 6 127 Kč při úrokové sazbě 29% ročně a odměny za zpracování 8 565 Kč a poplatku za vedení účtu 5 508 Kč) uhradit v 18 týdenních splátkách po 2 512 Kč. Žalovaný na první smlouvu uhradil pouze 10 224 Kč a na druhou smlouvu 28 520 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložených smluv o úvěru a zápůjčce soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. RPSN u sjednaného úvěru činí u 111,23% a u smlouvy o zápůjčce 128,93 %. Ze smluvních podmínek smlouvy o zápůjčce se podává, že zákazník se zavazuje platit splátky v hotovosti k rukám oprávněného zástupce právního předchůdce žalobkyně, a to v místě bydliště zákazníka, neměl žalovaný možnost zvolit platbu bezhotovostní, když kolonka o tom zůstala nezaškrtnutá. Nárok z výše uvedené smlouvy přešel na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 12. 2022. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2390 občanského zákoníku, účinného od 01. 01. 2014, přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 tohoto zákona při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku. Soud došel k právnímu názoru, že výše uvedené smlouvy o úvěru a zápůjčce jsou absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložených smluv totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto 23 000 Kč a 25 000 Kč a spolu se všemi poplatky byl povinen ve lhůtě dvou let a 1,5 roku uhradit téměř dvojnásobek (navýšení činí 22 744 Kč a 20 200 Kč), tomu odpovídá RPSN ve výši přes 110 %, ve druhém případě přes 128%. Soud konstatuje, že u druhé smlouvy je zřejmé, že žalovaný neměl jinou možnost, než zvolit hotovostní výběr splátek v místě jeho bydliště. Všechny výše uvedené poplatky spojené s úvěrem, resp. zápůjčkou, jsou spolu se sjednaným úrokem odměnou za poskytnutí úvěru, tedy faktickým úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala více než dvojnásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnutého úvěru a zápůjčky jeví jako nepřiměřená (nemravná). Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Závěr o neplatnosti celé smlouvy ještě podtrhuje sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1% denně, která ještě zhoršuje postavení dlužníka. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částky 23 000 a 25 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně vrátil 10 224 Kč a 28 520 Kč. Proto soud vyhověl žalobě pouze v části nevrácené jistiny se zákonným úrokem z prodlení a ve zbylé části žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný, který měl převážný úspěch ve věci, náhradu nákladů nepožadoval.