5 C 337/2022-14 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 25 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 24. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně s odůvodněním, že se žalovanou dne 23. 11. 2020 uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalované částku 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala spolu s úrokem ve výši 6 600 Kč a poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 12 400 Kč uhradit v 78 týdenních splátkách po 500 Kč. Žalovaná uhradila pouze částku 14 000 Kč. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložené smlouvy o úvěru soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobce. RPSN u sjednaného úvěru činí 171,95 %. Za zapůjčenou částku 20 000 Kč byla žalovaná povinna během 1,5 roku uhradit navýšení 19 000 Kč. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud došel k právnímu názoru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalované bylo poskytnuto 20 000 Kč a spolu se všemi poplatky byla povinna ve lhůtě cca jednoho a půl roku uhradit téměř dvojnásobek (navýšení činí 19 000 Kč), tomu odpovídá RPSN ve výši přes 170 %. Soud konstatuje, že z doložené smlouvy je zřejmé, že žalovaná neměla jinou možnost, než zvolit hotovostní výběr splátek v místě jejího bydliště. Smlouva nemá na výběr jinou možnost splácení, tedy např. volbu obvyklé bezhotovostní platby. Všechny výše uvedené poplatky spojené s úvěrem jsou spolu se sjednaným úrokem de facto odměnou za poskytnutí úvěru, tedy faktickým úrokem. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení (a tomu odpovídající sazbu ročních procentních nákladů) uvedeného úvěru, které je nemravné a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se roční procentní sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovním úvěru a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala cca trojnásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnuté zápůjčky jeví jako naprosto nepřiměřená (nemravná). Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná obdržela částku 20 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně vrátila pouze 14 000 Kč, proto soud uložil žalované povinnost zaplatit zbylou část spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla úspěch ve věci pouze částečný, méně než poloviční, a žalovaná náhradu nákladů nepožadovala.