5 C 4/2023-15 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit výše uvedené částky s odůvodněním, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost [právnická osoba] se žalovaným uzavřela dne 15. 3. 2021 prostřednictvím internetových stránek [webová adresa] smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému částku 6 600 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 7 207,76 Kč a smluvním úrokem vrátit nejpozději do 14. 4. 2021. Požadována je celá jistina s poplatkem a smluvní pokuta ve výši 3 300 Kč sjednaná ve smlouvě. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o.s.ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů soud zjistil skutečnosti, které jsou zcela v souladu se skutkovými tvrzeními žalobce, přičemž na tyto listiny soud v plném rozsahu odkazuje. Smlouva o úvěru byla sjednána dne 15. 3. 2021. Nárok z této smlouvy přešel na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 7. 2022. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud nemá za prokázané, že by mezi ní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Z předmětné smlouvy bylo zjištěno, že žalovanému byla za úplatu v celkové výši 7 207,86 Kč poskytnuta částka 6 600 Kč se splatností 30 dnů. Poplatek za poskytnutí úvěru je de facto kapitalizovaný úrok, který tak fakticky činí cca více než 100 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů úvěru činí 9 088,1 %. Takové ujednání má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednanou sazbu ročních procentních nákladů uvedeného úvěru, která je zcela nemravná a pro dlužníka likvidační. Uvedená výše této sazby dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu zápůjčka byla poskytnuta, a zápůjčka tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se roční procentní sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní půjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požadovala více než stonásobek a z tohoto pohledu se výše úroku poskytnutého úvěru jeví jako naprosto nepřiměřenou (nemravnou). [příjmení] závěr platí i pro sjednanou smluvní pokutu, která situaci dlužníka ještě zhoršuje. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o úroku a potažmo roční procentní sazbě nákladů s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel od právní předchůdkyně žalobkyně částku uvedenou ve výroku I., přičemž jí následně ničeho nevrátil. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalovaný přijal plnění ve výši 6 600 Kč z neplatného právního úkonu, svou povinnost toto plnění vydat zpět žalobkyni dobrovolně nesplnil, a proto v této části shledal soud podanou žalobu důvodnou, a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni poskytnutou jistinu spolu se zákonným úrokem z prodlení dle § 1970 o.z. ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbytku pak byla žaloba s ohledem na shora uvedené závěry jako nedůvodná zamítnuta. O nákladech řízení soud rozhodl v § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla úspěch ve věci pouze částečný, méně než poloviční, a žalovaný náhradu nákladů nepožadoval.