5 C 73/2023-12 — Okresní soud v Rokycanech

Žalobkyně se domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 814 Kč sestávající z neuhrazené jistiny ve výši 2 520 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 99 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 297 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti 10 % odkladem 146 Kč, účelně vynaložených nákladů 600 Kč a smluvních pokut ve výši 152 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z této částky kapitalizovaným za období od 6. 2. 2023 do 21. 2. 2023 částkou 25,08 Kč a dále se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 814 Kč od 22. 2. 2023 do zaplacení ve výši 15 %. Žaloba byla odůvodněna tím, že účastníci dne 29. 6. 2022 uzavřeli úvěrovou smlouvu, a to distančním způsobem přes internetové stránky [webová adresa], na základě které žalobkyně poskytla žalovanému částku 3 000 Kč, který se je zavázal spolu s uvedenými poplatky uhradit do 30 dnů od jeho poskytnutí. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ust. § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listinných důkazů byl zjištěn následující skutkový stav: z doložené smlouvy o úvěru soud zjistil, že skutková tvrzení jsou shodná s tvrzením žalobkyně. RPSN u sjednaného úvěru činí 48,3 %, poplatek za sjednání úvěru byl 99 Kč a dále byly sjednány výše uvedené poplatky. Účelně vynaložené náklady žalobkyně požaduje za dvě upomínky po 300 Kč. Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ve věci 20 Cdo 2897/2017 Nejvyšší soud ČR judikoval, že běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Soud konstatuje, že stejný závěr platí i pro zápůjčku. Soud došel k právnímu názoru, že výše uvedená smlouva o úvěru je absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Jedná se o právní zhodnocení, proto bylo možné rozhodnout bez jednání, když účastníci s tímto postupem projevili souhlas. Z doložené smlouvy totiž soud zjistil, že žalovanému bylo poskytnuto 3 000 Kč a spolu se všemi poplatky byl povinen ve lhůtě dvou měsíců (po prodloužení) zaplatit 3 893 Kč, což je o 11,5 % více než obdržel, tzn. cca 180 % roční navýšení. Soud konstatuje, že poplatky za expres výplatu a sms servis či prodloužení o krátkou dobu jsou poplatky za zcela běžné služby související s poskytnutím krátkodobého úvěru a fakticky tak lze tyto poplatky považovat za sjednané úrokové navýšení. Ujednání o takovém navýšení má soud za odporující dobrým mravům a tedy neplatné dle shora uvedeného ustanovení občanského zákoníku, platného od 1. 1. 2014. Ačkoli si je soud vědom, že každé sjednání zápůjčky či úvěru představuje pro věřitele určité fixní náklady, které musí být následně zahrnuty do jeho jednotlivých splátek, neospravedlňuje tato skutečnost dle názoru soudu stranami sjednané navýšení uvedeného úvěru, které je zcela nemravné a pro dlužníka likvidační. Takové navýšení dlužníka v drtivé většině případů nutně vrhá do ještě větší finanční tísně, než ve které se nalézal před tím, než mu úvěr byl poskytnut, a úvěr tak jeho finanční situaci nejenže neřeší, ale naopak zhoršuje. Dle judikatury Nejvyššího soudu jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Jestliže v daném období se úroková sazba nákladů u bankovních institucí pohybovala v rozmezí cca 8,00- 10,00 % za jeden rok (dle statistických údajů [obec] národní banky), tak pokud by soud připustil, že při nebankovní zápůjčce a objemu poskytnutých finančních prostředků se může jevit přiměřenou sazba cca 3 x vyšší než ta, která je poskytována bankami, s přihlédnutím ke skutečnosti, že může jít o dlužníka, který by na bankovní produkt nedosáhl, neboť by nevyhověl požadavkům banky na svoji bonitu, je možné jako ještě případně přiměřenou hodnotit sazbou ve výši okolo 30 % za jeden rok. Žalobkyně však požaduje více než pětinásobek a z tohoto pohledu se výše faktického úroku poskytnuté zápůjčky jeví jako nepřiměřená (nemravná). Situaci spotřebitele ještě zhoršuje sjednaná smluvní pokuta. Dle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V daném případě dospěl soud k závěru, že ujednání o všech poplatcích s ohledem na formulaci a podobu celé smlouvy nelze oddělit od ostatního obsahu, a je třeba proto mít za to, že neplatnou je celá smlouva. Závěr o neplatnosti celé smlouvy ještě podtrhuje sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,1% denně, která ještě zhoršuje postavení dlužníka. Dle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný obdržel částku 3 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně vrátil 482 Kč. Proto soud vyhověl žalobě pouze v části nevrácené jistiny se zákonným úrokem z prodlení a ve zbylé části žalobu zamítl. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně měla úspěch pouze částečný, cca poloviční.