12 C 140/2021-22 — Okresní soud v Semilech

1. Žalobkyně se žalobou domáhala na žalovaném zaplacení částky 540 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazeného televizního poplatku za období od září 2020 do prosince 2020 včetně na adrese [obec a číslo]. Soud ve věci vydal elektronický platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná odpor, v němž mj. uvedla, že nesouhlasí s úhradou poplatku, neboť na dané adrese bydlel bratr žalované, který zemřel, po přepsání již poplatky žalovaná hradila. Dále poukázala na své sociální poměry a skutečnost, že je matka samoživitelka se třemi dcerami, kdy jedna je ZTP/P. Žalobkyně na dané reagovala podáním, v němž uvedla, že se žalovaná přihlásila do příslušné evidence, kdy tvrzení žalované sice nerozporuje, avšak žalovaná měla povinnost se odhlásit v případě, že se přestala mít povinnost platit televizní poplatek, což neučinila, taktéž nepožádala o osvobození od televizního poplatku. Nad to zasílala žalobkyně žalované dne 8. 3. 2021 a 18. 5. 2021 výzvy k úhradě televizních poplatků, které žalovaná osobně převzala, avšak poplatky neuhradila. 2. Na základě provedených důkazů soud učinil následující závěry o skutkovém stavu. Dle potvrzení o přihlášení poplatníka – výpisu z evidence České pošty ze dne 16. 9. 2021 bylo zjištěno, že se žalovaná přihlásila jako televizní poplatník od února roku 2017 na adrese [adresa žalované]. Potvrzením bylo doloženo stvrzení České pošty s. p., že údaje na Potvrzení odpovídají záznamům v databázi. Z výzev ze dne 8. 3. 2021 a 18. 5. 2021 bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dlužného televizního poplatku v celkové výši 540 Kč za období od září 2020 do prosince 2020 včetně spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 44,25 Kč, kdy bylo prokázáno, že zaslala výzvu žalované na adresu uvedenou v Potvrzení poplatníka, bylo tak současně prokázáno zaslání výzvy před podáním žaloby žalované. Specifikací výpočtu příslušenství z prodlení žalobkyně prokázala výpočet požadovaného zákonného úroku z prodlení. 3. Uvedený skutkový stav soud posuzoval podle zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon“). Žalovaný se stal poplatníkem televizního poplatku ve smyslu § 3 odst. 2 tohoto zákona. Podle § 6 zákona činí měsíční výše poplatku 135 Kč. Dle § 7 odst. 2 zákona je televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Dle § 8 odst. 8 zákona je z evidence poplatníků rozhlasového nebo televizního poplatku povinen se odhlásit poplatník, který a) přestal být poplatníkem podle tohoto zákona, b) byl osvobozen podle § 4 odst. 1, c) neplatí rozhlasový nebo televizní poplatek podle § 5 odst. 2, a to do 15 dnů ode dne, kdy nastaly skutečnosti odůvodňující odhlášení. Dle § 10 zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. Zákonné úroky z prodlení ode dne následujícího po splatnosti jednotlivých plateb poplatku až do podání žaloby soud posuzoval dle ust. § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 4. V řízení bylo prokázáno přihlášení žalované jako poplatníka televizního poplatku. Jelikož, žalovaná neprokázala, že by uhradila poplatek za období od září 2020 do prosince 2020 včetně, či že by se z přihlášení poplatníka odhlásila, popř. alespoň zaslala žalobkyni informace o tom, že na dané adrese bydlel její bratr, který v mezidobí zemřel, má žalobkyně nárok na úhradu jistiny spočívající v neuhrazeném televizním poplatku ve výši 540 Kč. S ohledem na prodlení žalované má žalobkyně i nárok na úhradu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení, a to v souladu s § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl za aplikace ustanovení § 150 odst. 1 o. s. ř., dle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Předně soud uvádí, že náklady na právní zastoupení žalobkyně soud posoudil v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j. I. ÚS 3344/2012, kde Ústavní soud vyjádřil názor, že ve sporech České televize odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze paušálně očekávat uplatnění specializovaných znalostí, kterými by pracovníci právního útvaru České televize nedisponovali, kdy bylo vyvozeno, že je žádoucí a správné, aby si Česká televize činnost spojenou se správou a vymáháním televizních poplatků zabezpečovala sama (taktéž např. Krajský soud v Praze ve věci 29 Co 548/2014-39). Z výše uvedeného vzal soud náklady na právní zastoupení žalobkyně jako neúčelně vynaložené. Ve zbylém rozsahu, tj. soudního poplatku ve výši 400 Kč shledal soud, že jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele související se sociálním stavem žalobkyně, a proto nepřiznal soud ani tyto náklady, kdy rozhodl, že žádnému z účastníků se náhrada nákladů řízení nepřiznává.