4 C 120/2022-18 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaný povinen zaplatit mu částku 100 730 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalovaný uzavřel se žalobcem dne 16. 8. 2021 úvěrovou smlouvu [číslo]. Podpisem úvěrové smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky. Uzavřením úvěrové smlouvy žalovaný mimo jiné stvrdil, že se s úvěrovými podmínkami seznámil, všechna jejich ustanovení jsou mu srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi. Před uzavřením smlouvy byla věřitelem řádně prověřena úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím odborných pracovníků, kteří v rámci zjišťování kreditního skóre žadatele o úvěr posuzují jeho příjmovou a výdajovou stránku, přezkoumávají klientské informace o proměnných jako např. věk, vzdělání, zdroj příjmů, rodinný stav, počet dětí, způsob bydlení, taktéž nahlíží do externích úvěrových registrů. Výstupem je hodnota limitu nejvyšší měsíční splátky, která může být žadateli o úvěr schválena, aniž by došlo k jeho předlužení. Pokud následně došlo ke změně poměrů žalovaného, v důsledku které přestal hradit poskytnutý úvěr, nebylo to zapříčiněno nedostatečným prověřením jeho úvěruschopnosti. Žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr řádně a včas splácet v 60 pravidelných měsíčních splátkách po 3 106 Kč měsíčně. Na základě smlouvy a úvěrových podmínek byla v jednotlivých splátkách zahrnuta příslušná část úvěru, případné pojištění, poplatky a úroky. K čerpání úvěru došlo dne 17. 8. 2021 a splatnost první splátky byla určena na 20. 9. 2021. Úvěr byl úročen sazbou uvedenou ve smlouvě, a to od 17. 8. 2021, přičemž úroková sazba byla sjednána na 28,01 % ročně. Žalovaný na poskytnutý úvěr ničeho neuhradil. Jelikož žalovaný porušil svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění sjednaného v odst. 5.2 úvěrových podmínek, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky v případě, že se žalovaný dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek, nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Žalobce tedy úvěr zesplatnil ke dni 30. 12. 2021. Žalovaný byl vyzván ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 30. 12. 2021. Žalobce za žalovaným eviduje pohledávku ve výši 100 730 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 100 000 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 230 Kč a smluvních pokut ve výši 500 Kč. Žalobce dále požaduje úrok sjednaný ve smlouvě a zákonný úrok z prodlení. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl upomínán. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Po provedeném dokazování bylo ze smlouvy o úvěru zjištěno, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena smlouva o hotovostním úvěru a smlouva o revolvingovém úvěru dne 16. 8. 2021. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal mimo jiné poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splatit v 60 měsíčních splátkách po 3 106 Kč. Roční úroková sazba byla sjednána ve výši 28,01 % a žalovaný se tak zavázal zaplatit celkem 186 360 Kč. Ohledně údajů žalovaného je zde uvedeno, že žalovaný je [rodinný stav], nemá žádnou vyživovací povinnost k dětem, bydlí v podnájmu, má [vzdělání] vzdělání. Dále je zde uvedeno, že hlavní zdroj příjmu má jako zaměstnanec a název zaměstnavatele je [stát. instituce]. Čistý hlavní příjem je 34 800 Kč, příjem ostatních členů domácnosti je 20 000 Kč. Z opisu výpisu proplacení smlouvy žalovaného bylo zjištěno, že dne 17. 8. 2021 byla z účtu žalobce odečtena částka 100 000 Kč, přičemž jako variabilní symbol je zde uvedeno číslo smlouvy, která byla uzavřena se žalovaným. Z výpisu čerpání splátek a úhrad bylo zjištěno, že žalovaný dne 17. 8. 2021 čerpal úvěr ve výši 100 000 Kč, přičemž na tento úvěr žalovaný neuhradil ničeho. Z dopisu ze dne 30. 12. 2021 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného ke splacení celého úvěru čerpaného na základě smlouvy [číslo] přičemž celková dlužná částka činí 110 709,08 Kč. 4. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. obč. zákoníku. Žalovaný při uzavření úvěrové smlouvy vystupoval v pozici spotřebitele, a proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření předmětné úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti je v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru uvedena neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinnostmi poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v 3leté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Zde soud např. odkazuje na rozhodnutí NSČR sp. zn. 33Cdo2178 /2018, 33Cdo 2021/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 30. 11. 2016, ovšem s ohledem na níže uvedené má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následujících důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C 679/18 vyplývá, že články 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady č. 87/102 EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, tzn. povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne v 3leté promlčecí době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresního soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transportována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr EU ještě nad rámec k odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobě ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu čl. 23 Směrnice. Z toho lze tedy dovodit, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. v platném znění je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takové úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. 6. Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil svou povinnost řádně zkoumat úvěruschopnost žalovaného, a to z úřední povinnosti i bez námitky žalovaného. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k závěru, že žalobce úvěruschopnost žalovaného řádně nezkoumal, neboť žádným způsobem nezjišťoval výdaje žalovaného a pokud jde o příjmy, spokojil se pouze s tím, co žalovaný uvedl ve smlouvě. Žalobce tedy příjmy žalovaného neověřoval žádným způsobem např. výplatními páskami či částečným výpisem z účtu žalovaného. Žádným způsobem pak neověřoval výdaje žalovaného, a to ať jde o výdaje na bydlení, na dopravu do zaměstnání, stravu, záliby, apod. Žalobce nezjišťoval, zda žalovaný nesplácí ještě další závazky. 7. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru, že žalobce nepostupoval v souladu s