4 C 124/2023-36 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobce navrhl vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaný povinen zaplatit mu částku 22 494 Kč s úrokem a smluvním úrokem z prodlení, dále částku 11 895, 97 Kč a částku 158 Kč. V odůvodnění žaloby uvedl, že nárok na úhradu pohledávky žalobce vůči žalovanému vyplývá ze Smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 12. prosince 2018. Nedílnou součástí smlouvy jsou také Všeobecné obchodní podmínky [právnická osoba] [právnická osoba] pro spotřebitelské úvěry. Podle smlouvy vzniká žalobci na základě čerpání úvěru v původní výši 73 000 Kč nárok na splacení dlužných splátek úvěru a příslušného úroku, úroku z prodlení a smluvní pokuty z nesplacených splatných splátek, vše ve výši ujednané smlouvou. Ke dni podání žaloby eviduje žalobce nesplacené splátky po splatnosti, které se skládají z nesplacených splátek splatných ke dni 15. března 2021 (jistina 2 167 Kč), ke dni 15. 4. 2021 (jistina 2 185 Kč), ke dni 15. 5. 2021 (jistina 2 203 Kč), ke dni 15. 6. 2021 (jistina 2 221Kč), ke dni 15. 7. 2021 (jistina 2 239 Kč), ke dni 15. 8. 2021 (jistina 2 258 Kč), ke dni 15. 9. 2021 (jistina 2 276 Kč), ke dni 15. 10. 2021 (jistina 2 295 Kč), ke dni 15. 11. 2021 (jistina 2 314 Kč) a ke dni 15. 12. 2021 (jistina 2 336 Kč). Každá splátka se skládá z jistiny a úroku. Nesplacená jistina dle Smlouvy činí 22 494 Kč. Dále žalobce uvedl, že s ohledem na změnu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru upravil původní výši úrokové sazby smluvního úroku dle smlouvy, která činila 9,9 % ročně, na zákonnou sazbu dle § 122 odst. 4 citovaného zákona. Konkrétní výše jistiny upravené výše úroku, a tedy upravených splátek vyplývá z tabulky, která je součástí výzvy k zaplacení pohledávky ze smlouvy odeslané žalovanému dne 22. 12. 2022. Dále žalobce uvedl, že požaduje zaplacení smluvní pokuty, přičemž smluvní pokuta z nesplacených splátek po splatnosti je uplatňována v souladu s článkem 10.3 Smlouvy, přičemž výše smluvní pokuty činí 0,1 % denně z hodnoty splátek celkové dlužné částky u nichž je dlužník v prodlení. Celková suma smluvních pokut z nesplacených splátek po splatnosti k 22. 12. 2022 činí 11 895,97 Kč. Žalovaný dlužné částky neuhradil, přestože byl upomínán. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Žalobce následně doplnil skutková tvrzení a uvedl, že vyhodnocení schopnosti žalovaného splácet žalobce prováděl před uzavřením předmětné smlouvy, a to formou: a) vyhodnocení žádosti žadatele o poskytnutí spotřebitelského úvěru, jejíž součástí je doklad o výši příjmu od zaměstnavatele a dále informace žadatele o jeho měsíčních výdajích, typu bydlení a počtu osob žijících v domácnosti. Údaje jsou obsaženy ve Smlouvě o úvěru [číslo] která byla podepsána žalobcem a žalovaným dne 12. 12. 2018; za b) kontroly, že žalovaný není veden v insolvenčním rejstříku, registru exekucí a v registru negativních informací zájmového sdružení Solus. Žalobce údaje řádně posoudil a následně byly přeneseny do přílohy 1 Smlouvy o úvěru, kterou žalovaný podepsal, a tak stvrdil správnost poskytnutých údajů. Z údajů vyplývá, že žalovaný žil v době podpisu smlouvy o úvěru ve vícečlenné domácnosti s počtem dospělých 2 a počtem dětí 2, typ bydlení byl nájemní byt, zdrojem příjmů bylo zaměstnání na dobu neurčitou, čistý měsíční příjem činil 50 000 Kč, měsíční splátky činily 8 000 Kč. Podmínkou pro uzavření Smlouvy o úvěru byla taktéž neexistence záznamů v uvedených rejstřících. Žalobce provedl lustraci žalovaného s negativním výsledkem. Žalovaný splnil kritéria pro poskytnutí úvěru z pohledu jeho schopnosti úvěr splácet. Dále žalobce uvedl, že žalovaný splatil do podání žaloby celkovou sumu 61 152 Kč. 4. Po provedeném dokazování bylo ze žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru zjištěno, že jako klient je uveden žalovaný, kdy ohledně životního a rodinného stavu uvedl, že žije v bytě o velkosti 3+1, kde žijí 2 dospělí, 2 děti, jako zdroj příjmů uvedl práci, čistý měsíční příjem 50 000 Kč a měsíční splátky 8 000 Kč. Z potvrzení o výši příjmu bylo zjištěno, že příjem žalovaného za listopad 2018 činil 60 396,99 Kč, za říjen 2018 58 101,25 Kč a za září 2018 57 125,59 Kč. Z této zprávy bylo dále zjištěno, že žalovaný je zaměstnán jako řidič, počátek zaměstnání je od 29. 11. 2016, je zaměstnán na dobu určitou do 28. 11. 2019. Z výpisu z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že žalovaný není veden v insolvenčním rejstříku. Z rekonstrukce scoringu bylo zjištěno, že výsledek scoringu je dostatečný pro poskytnutí půjčky. Dále žalobce své tvrzení uvedené v žalobě prokázal povinnými informacemi před uzavřením smlouvy a smlouvou o úvěru [číslo]. Ze smlouvy o úvěru bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne 12. 12. 2018. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 73 000 Kč, doba trvání úvěru činí 36 měsíců, úroková sazba 9,90 %, výše pravidelné platby činí 2 352 Kč měsíčně. Celková částka splatná klientem tak činí 84 672 Kč. Z přílohy č. 1 k uvedené smlouvě bylo zjištěno, že jsou zde uvedeny údaje, které žalovaný uvedl v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru a dále je zde uvedeno jako zdroj příjmů – zaměstnání na dobu neurčitou. Z přílohy č. 2 – splátkového kalendáře byla zjištěna výše jednotlivých splátek a jejich splatnost. Tvrzení žalobce ohledně plateb žalovaného byla prokázána výpisem z banky. Z výzvy žalobce ze dne 22. 12. 2022 bylo zjištěno, že žalobce vyzval žalovaného k zaplacení celkové dlužné částky ve výši 37 992,61 Kč, která se skládá z nesplacené jistiny, úroku, úroku z prodlení a smluvní pokuty do 16. 1. 2023. 5. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena Smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. občanského zákoníku, na základě níž žalobce poskytl žalovanému úvěr ve výši 73 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit ve 36měsíčních splátkách po 2 352 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, vztahuje se na předmětnou úvěrovou smlouvu rovněž zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Případné porušení uvedené povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Ze shora uvedených důkazů vyplývá, že žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vycházel jednak z informací dostupných ve veřejně přístupných rejstřících, dále z informací, které sdělil samotný žalovaný a dále pak z listin vyžádaných od žalovaného. Z uvedených důkazů je zřejmé, že žalobce sice zjišťoval příjmy žalovaného, výdaje však pouze částečně. Navíc výdaje žalovaného nijak neověřoval. Ve vztahu k výdajům žalovaný uvedl pouze měsíční splátky 8 000 Kč bez toho, aniž by konkrétně uvedl, o jaké splátky se jedná. Navíc tyto výdaje nebyly nijak prokazovány. Dle názoru soudu však žalobce ani příjmy žalovaného neposoudil řádně, když z předmětné úvěrové smlouvy vyplývá, že jednotlivé splátky jsou stanoveny od ledna 2019 do prosince 2021, přičemž z potvrzení zaměstnavatele žalovaného vyplývá, že je zaměstnán na dobu určitou, a to do 28. 11. 2019. Po zhodnocení těchto skutečností dospěl soud k závěru, že žalobce nedůsledně zkoumal úvěruschopnost žalovaného a důsledkem tohoto postupu (nesprávného, neobjektivního, bez odborné péče posouzení úvěruschopnosti) je pak skutečnost, že předmětná smlouva o úvěru odporuje § 580 odst. 1 obč. zákoníku a je neplatná. Vzhledem k tomu, že soud má za prokázané, že žalobce poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 73 000 Kč a žalovaný uhradil celkem částku 61 152 Kč, je žalovaný povinen vrátit žalobci částku 11 848 Kč dle § 2991 a § 2993 obč. zákoníku jako bezdůvodné obohacení. Ohledně této částky tedy soud žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11 848 Kč a současně podle § 1970 obč.