1 C 308/2023-24 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně navrhla uložit žalovanému povinnost zaplatit jí částku 22 392,01 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdí, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 4. 2023 s účinností ke dni 28. 4. 2023 nabyla od společnosti , právnická osoba, . pohledávku za žalovaným na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou se žalovaným uzavřel její právní předchůdce dne 27. 7. 2021. Na základě této smlouvy poskytl žalobcův právní předchůdce žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce úrok v pevné výši 963 Kč, paušální cenu zaplnění a za služby související s poskytnutím úvěru v částce 4 900 Kč, úhradu za administrativní činnost ve výši 929 Kč a úhradu za umožnění platit splátky v hotovosti přímo v bydlišti žalovaného ve výši 1800 Kč. Celkovou dlužnou částku ve výši 18 592 Kč se žalovaný zavázal uhradit ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, poslední splátku byl povinen uhradit do 27. 9. 2022. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, uhradil pouze částku 1 900 Kč. Dnem splatnosti poslední sjednané splátky, tj. 27. 9. 2022 byl v prodlení se všemi sjednanými neuhrazenými splátkami a právnímu předchůdci žalobce vzniklo právo na uhrazení celé zbývající dosud neuhrazené částky. Žalobkyně tvrdí, že si účastníci smlouvy o úvěru sjednali pro případ porušení povinnosti žalovaného zaplatit jakoukoliv splátku řádně a včas povinnost žalovaného uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z příslušné dlužné částky za každý den prodlení, žalobkyně uplatňuje smluvní pokutu ve výši 6 000 Kč.2. Žalobkyně k výzvě soudu tvrdila, že její právní předchůdce řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného, a to především na základě zhodnocení informací získaných od žalovaného. Žalovaný byl dotazován na své rodinné, majetkové, pracovní a jiné poměry a tyto informace byly ověřovány oproti dokladům vyžádaných od žalovaného. Informace byly zaznamenány v žádosti o úvěr ze dne 27. 7. 2021 a byly ověřeny doklady uvedenými v části „Doložení příjmů žadatele“, konkrétně pracovní smlouvou a potvrzením od zaměstnavatele. Příjem žalovaného činil 12 124 Kč a výše měsíčních výdajů celé domácnosti dosahovala částky 6 860 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá žádnou vyživovací povinnost.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. V řízení se jedná o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním občanem Slovenské republiky. Česká republika i Slovenská republika jsou členy Evropské unie, proto je třeba věc posuzovat podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 (dále jen Nařízení). V tomto případě byl žalovanému poskytnut bezúčelový úvěr, nejednalo se o úvěr účelově vázaný na koupi movitých věcí. Je proto třeba aplikovat článek 7 bod 1 písm. b) odrážku druhou Nařízení, podle kterého je příslušný soud dle místa na území členského státu, kde podle smlouvy byly nebo měly být služby (zde úvěry) poskytnuty. Tímto ustanovením je upravena mezinárodní příslušnost (pravomoc) i místní příslušnost soudu. Soud dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo ČR ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalovaný měl v době uzavření smlouvy obvyklé bydliště v ČR.5. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícímu skutkovému stavu. Ze smlouvy o úvěru ze dne 27. 7. 2021 č. , hodnota, , kterou uzavřela společnost , právnická osoba, . jako úvěrující (věřitel) se žalovaným (dále jen „Smlouva“), soud zjistil, že se věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč v hotovosti. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úroky ve výši 963 Kč, úhradu za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 929 Kč a inkasní poplatek ve výši 1 800 Kč, celkem se tak zavázal zaplatit částku 18 592 Kč ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč tak, že první splátka byla splatná do měsíce od podpisu Smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce po splatnosti bezprostředně předcházející splátky. Pro případ nezaplacení jakékoli splátky řádně a včas se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky, s níž je v prodlení, za každý den prodlení. Ze znění Smlouvy vyplývá, že žalovaný převzal částku 10 000 Kč při uzavření Smlouvy. Ze žádosti o úvěr ze dne 27. 7. 2021 soud zjistil, že žalovaný požádal o úvěr ve výši 15 000 Kč, uvedl, že jeho mzda dosahuje částku 12 124 Kč, jedná se o jeho celkový měsíční příjem, náklady na bydlení včetně plateb za energie dosahují částky 3 860 Kč, celkem činí 6 860 Kč, použitelný měsíční příjem podle žádosti o úvěr činí 5 264 Kč. Žalovaný doložil výši příjmu pracovní smlouvou a potvrzením zaměstnavatele. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, a nemá žádnou vyživovací povinnost k dětem do 26 let. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný na základě smlouvy o úvěru uhradil pouze částku 1 900 Kč, nebylo žádnými důkazy vyvráceno. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou dne 25. 4. 2023 mezi , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem, a to s účinností ke dni 28. 4. 2023, jak soud zjistil z citované smlouvy o postoupení pohledávek ve spojení s příslušným seznamem postoupených pohledávek. Postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno, jak vyplývá z dopisu ze dne 11. 5. 2023.6. Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2 395 a následující o. z. Žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, proto se na předmětnou úvěrovou smlouvu vztahuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se zabýval, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené úvěrové smlouvy. Aktivní procesní legitimace žalobkyně je dána § 1879 o.z.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěru schopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 41 29/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11.2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v