8 C 41/2024-24 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se domáhá vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni celkovou částku 33 332,81 Kč s příslušenstvím uvedeným ve výroku tohoto rozsudku z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalované ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně (společností , právnická osoba, ., (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) a žalovanou, na jejímž základě poskytl původní věřitel žalované peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč, které měla žalovaná vrátit v 14 měsíčních splátkách do 24. 5. 2023. Žalovaná však nedostála svým smluvním povinnostem, když úvěr nesplácela řádně a včas. Původnímu věřiteli zaplatila pouze částku 2 000 Kč. Předžalobní výzvou žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě zbývajících dlužných částek. Žalovaná již ke dni podání žaloby nezaplatil ničeho.2. Ze smlouvy o úvěru ze dne , datum, a smluvních podmínek k této smlouvě je prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla dne , datum, uzavřena smlouva č. , hodnota, , na jejímž základě původní věřitel poskytl žalované spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč. Součástí smluvních ujednání byl závazek žalované zaplatit věřiteli v souvislosti s poskytnutím finančních prostředků poplatek v celkové výši 12 888 Kč sestávající z úroku ve výši 761 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěrového případu v částce 2 077 Kč a poplatku za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště žalované v částce 2 700 Kč. Úvěr měla žalovaná splácet v celkem 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Celkově tak měla žalovaná věřiteli zaplatit částku 27 888 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 272,44 %, úrok byl sjednán ve výši 8 % ročně. Součástí smluvních ujednání je i potvrzení žalované, že převzala v hotovosti v den podpisu smlouvy částku 15 000 Kč. Žalovaná však svoji povinnost dluh věřiteli splácet neplnila dle obsahu smluvních ujednání řádně a včas, když uhradila pouze částku 2 000 Kč, a to dne 30. 3. 2022. Od 1. 4. 2022 byla v prodlení se zaplacením všech neuhrazených splátek a věřitel mohl požadovat uhrazení celé zbývající dlužné částky. Dle Smluvních podmínek mohl věřitel v případě prodlení dlužníka požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a dále poplatky za zaslanou upomínku v částce 750 Kč. Z tabulky umoření úvěru je patrno, že žalovaná nehradila předmětný úvěr pravidelně. Místo měsíčních plateb, uhradila žalovaná pouze jednu splátku v částce 2 000 Kč.3. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.4. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o úvěru mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla žalované poskytnuta původním věřitelem dne , datum, částka 15 000 Kč, přičemž vrátit měla částku 27 888 Kč a z této částky úroky činili částku 761 Kč a poplatky 12 127 Kč, tedy téměř dvojnásobek plnění poskytnutého věřitelem. Takto razantní navýšení výše závazku dlužníka je způsobeno konstrukcí poplatků za poskytnutí úvěru, zahrnujících nejen zákonem předvídaný smluvní úrok, ale také (a především) neadekvátně vysoké poplatky za administrativní činnost věřitele. Neadekvátnost jejich výše soud dovozuje z obsahu smlouvy (jednoduchá formulářová smlouva, nenáročná na zpracování či formulaci) a ze způsobu administrace pohledávek nebankovními poskytovateli zápůjček a úvěrů, který je vysoce automatizovaný a v případě všech jednotlivých dlužníků prakticky shodný. Jen stěží lze uvažovat o tom, že věřiteli v souvislosti s uzavřením smlouvy se žalovanou a její administrací vznikly tak vysoké náklady, jak smlouva uvádí – jen za poskytnutí úvěru si žalobce vyúčtoval částku 7 350 Kč a za formální administraci se žalovaná zavázala zaplatit částku 2 077 Kč. Dále se zavázala zaplatit poplatek ve výši 2 700 Kč za inkasní službu v místě bydliště žalované. Z obsahu smlouvy nevyplývá důvod takto vysoké nákladnosti položek představujících vysoce automatizované a ze své povahy jednoduché činnosti. Z toho soud uzavírá, že skutečným účelem sjednání těchto poplatků nebylo pokrytí nákladů administrativní činnosti věřitele, ale skryté navýšení smluvního úroku tak, aby svojí deklarovanou výší nepřesahoval hranici, která s největší pravděpodobností dle názoru žalobkyně je v souladu s dobrými mravy. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna ve své reálné výši naprosto nepřiměřená výši plnění, které věřitel žalované poskytl. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je u smlouvy vyjádřena u RPSN ve výši 272,44 % ročně je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi.5. Nevyváženost smlouvy v neprospěch žalované jako dlužníka dále vyniká v případě jejího prodlení se splácením, kdy dlužná neuhrazená částka je ode dne následujícího po datu splatnosti sjednané splátky postižena smluvní pokutou ve výši 0,1 % denně, tedy 36,5 % ročně. Uvedená problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o. z., neboť nákladnost úvěru, konkrétně výše všech problematických administrativních poplatků, je zahrnuta již ve výši jednotlivých splátek, které byla žalovaná povinna dle smlouvy platit. Smlouvu je z tohoto důvodu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána. Takto uzavřené smlouvy o úvěru jsou ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy.6. Nároky žalobkyně tak bylo nutno právně posoudit podle § 2991 odst. 1 o. z., podle něhož kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil a dále podle § 2993 o. z., který stanoví, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně jako postupník tak má právo na vrácení částky, kterou žalované na základě uzavřené smlouvy o úvěru její právní předchůdce poskytl. Má tedy nárok na vrácení poskytnuté částky 15 000 Kč, po započtení úhrady žalované ve výši 13 000 Kč, s úrokem z prodlení jdoucímu do zaplacení. Ve zbytku uplatněné dlužné jistiny a poplatků, smluvního úroku a zbylé části úroku z prodlení byla žaloba zamítnuta.7. V případě, že by soud nedospěl k závěru, že uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru jsou z výše uvedených důvodů pro rozpor s dobrými mravy absolutně neplatné, musel by tyto stále hodnotit, jako absolutně neplatné, avšak z důvodu, že dle názoru soudu právní předchůdce žalobkyně nepostupoval řádně při posouzení schopnosti žalované úvěry splácet.8. Předmětné smlouvy byly uzavřeny za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 stanoví povinnost poskytovatele před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informacemi od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně je prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (srov. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015, komentář k § 9). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatníc