32 C 72/2025-18 — Okresní soud ve Strakonicích

1. Žalobkyně se žalobou po žalovaném domáhala zaplacení částky 11 580 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovaným uzavřela dne , datum, smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit. Pro případ prodlení sjednaly strany poplatky za upomínky a smluvní pokutu. Úvěr žalovanému žalobkyně poskytla dne 21. 1. 2024, avšak žalovaný úvěr nesplácel řádně a včas, kdy zaplatil pouze částku ve výši 20 990 Kč, proto došlo dne 30. 3. 2024 ke splatnosti úvěru. Část plateb šla na smluvní pokutu a na poplatky spojené s upomínáním, žalobkyně požaduje zbylou nesplacenou jistinu a úrok z prodlení. Před poskytnutím úvěru posuzovala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného na základě vyžádaných dokumentů od žalovaného o rodinných, pracovních, příjmových, výdajových a relevantních poměrech.2. Žalovaný uvedl, že si půjčku vzal, částka mu byla poskytnuta. Žalobkyně zkoumala jeho úvěruschopnost tak, že si pouze vyžádala výplatní pásky.3. Soud učinil následující skutková zjištění:4. Dne 21. 1. 2024 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce (dále jen „Smlouva“), kdy touto Smlouvou se žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout bezúčelovou bezhotovostní zápůjčku ve výši 15 000 Kč na účet č. , č. účtu, a žalovaný se zavázal částku žalobkyni vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 9 000 Kč v době splatnosti, která byla stanovena na 29. 3. 2024, každých 30 dnů byla splatná částka 8 000 Kč. V případě, kdy by zápůjčka byla splacena v řádném termínu, RPSN činila 1689 % a vráceno mělo být celkem 24 000 Kč. Součástí Smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky společnosti , právnická osoba, a Sazebník. V případě prodlení se splacením zápůjčky byla Smlouvou ujednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení. Dále se spotřebitel zavázal uhradit v případě prodlení účelně vynaložené náklady, které poskytovateli zápůjčky v souvislosti s prodlením vznikly (zjištěno ze smlouvy o zápůjčce ze dne 21. 1. 2024). Mezi stranami bylo nesporným, že žalovanému byla zaslána na účet částka 15 000 Kč dne 21. 1. 2024 (jak vyplývá rovněž z potvrzení , právnická osoba, .)5. Po právním zhodnocení uvedeného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.6. V právní rovině dospěl soud k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o zápůjčce ve smyslu § 2390 a následující o. z., která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru.7. Soud se zabýval tím, zda mezi účastníky došlo k platnému uzavření uvedené smlouvy o zápůjčce. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku při tom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčení lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Otázkou nutnosti zkoumat úvěruschopnost žadatelů o úvěr se opakovaně zabývaly vyšší soudy. Soud zde odkazuje například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, 33 Cdo 201/2018 a dále pak na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019. Tato citovaná rozhodnutí se sice týkala posouzení úvěruschopnosti v režimu podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, ovšem s ohledem na níže uvedené, má soud za to, že závěry těchto rozhodnutí lze vztáhnout i na posouzení úvěruschopnosti v režimu zákona č. 257/2016 Sb., a to z následující důvodů: z rozsudku Soudního dvora Evropské unie 2. senátu ze dne 5. 3. 2020 sp. zn. C – 679/18, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2 008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice rady číslo 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že ukládají vnitrostátním soudům, aby zkoumaly z úřední povinnosti, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle článku 8 citované směrnice, to znamená povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, a to za podmínky, že tyto sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 citované směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele (tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem) uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr EU rozhodoval o předběžné otázce, kterou položil Okresní soud v Ostravě a dospěl k závěru, že uvedená směrnice byla do českého právního řádu transponována nedostatečně, když § 87 zákona o spotřebitelském úvěru sice stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy, ovšem jen za předpokladu, že se spotřebitel neplatnosti dovolá. Soudní dvůr Evropské unie ještě nad rámec odpovědi na předběžné otázky doplnil, že sankci v podobně ztráty nároku věřitele na ostatní peněžitá plnění považuje za přiměřenou ve smyslu článku 23 směrnice. Je tedy zřejmé, že ustanovení § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je třeba vykládat tak, že porušení povinnosti věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost žadatele o úvěr před uzavřením úvěrové smlouvy je sankcionováno absolutní neplatností takovéto úvěrové smlouvy, k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti.9. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakožto i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.10. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.11. Soud již z tvrzení žalobkyně dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, resp. ani konkrétně netvrdila, že by své povinnosti úvěruschopnost žalovaného řádně zkoumat dostála. Žalobkyně tvrdila, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným, avšak tyto nikterak nespecifikovala ani konkrétně neurčila či nijak nedoložila. Soudu tak není známo, z jakých údajů žalobkyně vycházela a zda a jakým způsobem zkoumala příjmy a výdaje žalovaného. Tento sám pak uvedl, že si pouze ověřovala jeho příjem. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Právě s ohledem na typ krátkodobé půjčky mělo probíhat důkladné zkoumání příjmů i nákladů.12. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala, že postupovala s odbornou péčí a řádně ověřila schopnost žalovaného splácet daný úvěr, a proto je smlouva pro porušení povinnosti uvedené v § 86 o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná.13. Za této situace je žalovaný, jakožto spotřebitel podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit žalobkyni pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 o. z. a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok jen na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté nebo určené). Výzva neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení