6 C 28/2025-135 — Okresní soud ve Strakonicích

1. V tomto řízení se původně žalobkyně domáhala rozhodnutí soudu, kterým by byla vyživovací povinnost žalovaného, tedy jejího otce vůči její osobě, stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 22. 12. 2022 pod č.j. , spisová značka, v původní výši 4 000 Kč zvýšená od 1. 2. 2025 na částku 6 000 Kč měsíčně. Žalobkyně pak ještě před tím, než bylo ve věci jednáno, vzala žalobu zpět (soud následně řízení podle § 96 o. s. ř. o zvýšení výživného zastavil), nicméně žalovaný reagoval protinávrhem na zrušení vyživovací povinnosti z toho důvodu, že se poslední čtyři roky k otci chová v rozporu s dobrými mravy, považuje ho za cizího člověka, morálně narušeného a alkoholika a má zájem pouze o jeho peníze, aniž by sebemenším způsobem k němu projevovala úctu, lásku a vděčnost. Konkrétně uvedl, že na popud své matky závažným způsobem narušuje dobré mravy ve vztahu k němu jako otci, od svých 18. narozenin s ním nekomunikuje, když ačkoli on se odstěhoval do Ruska, i zde funguje internet a mohli by se vidět a povídat si klidně každý den, o což však ona neměla zájem ani když byl v Česku. Ani jednou za rok mu nenapíše, nepopřeje k narozeninám nebo k Vánocům a komunikuje pouze přes právníky a vyjadřuje se o něm urážlivě, když píše českým soudům, že je alkoholik a charakterově špatný člověk, což říká i lidem ve svém okolí. Posléze doplnil, že i dcera sama přiznává, že s ním už není několik let v kontaktu, že se naposledy s ním viděla na své 18. narozeniny a napsala i ve vztahu k soudu, že není s ním v žádném kontaktu, neboť je alkoholik a má narušený charakter. Dokonce i její právnička mu napsala (ačkoli tento dopis již nemá v elektronické poště k dispozici), že dcera s ním bude komunikovat pouze přes advokáta, který toto může dosvědčit. Tvrzení, které sama nerozporuje, že mu nepřeje k narozeninám, k svátkům, nezavolá, nenapíše, mohou prokázat nejbližší příbuzní, konkrétně pak navrhl výslech , jméno FO, jako svědkyně. Zdůraznil, že dcera má zájem pouze o peníze a závažným způsobem narušuje základní rodinné vazby. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR, ve kterém byla zrušena vyživovací povinnost pro méně závažné nemorální jednání vyživované osoby.2. Žalobkyně s návrhem na zrušení vyživovací povinnosti nesouhlasila, ke svému vztahu s otcem uvedla, že do svých 18. let za ním jezdila na základě rozhodnutí soudu téměř každý víkend, nejezdila tam ráda, neměla u něj žádné vyžití, otec často pil, když byl v podnapilém stavu, tak jí vnucoval své politické názory, ve kterých propagoval např. Hitlera či Putina, manipuloval s ní, nemluvil hezky o matce a snažil se jí přesvědčit, že matka ji nemá ráda a že by měla zůstat s ním. Naposledy se s otcem viděla na své 18. narozeniny, poté se rozhodla, že už za ním jezdit nebude, neboť se jí nelíbilo jeho chování. Má dva starší sourozence, ani jeden z nich se s otcem již dlouhá léta nebaví. Posléze ještě doplnila, že žádného advokáta nikdy neměla.3. Předmětem řízení tedy zůstal návrh na zrušení vyživovací povinnosti otce, tedy žalovaného, vůči dceři, tedy žalobkyni. V tomto smyslu soud odkazuje na zákonnou úpravu, když podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají v zájmu vyživovací povinnost a podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.4. V této souvislosti bylo mezi stranami nesporné a dokládá to rovněž potvrzení , Anonymizováno, univerzity v , adresa, , , podezřelý výraz, , Anonymizováno, fakulty ze dne 16. 2. 2025, že žalovaná studuje druhý ročník studijního programu bakalářského – , podezřelý výraz, , Anonymizováno, , Anonymizováno, . Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně se řádným studiem připravuje na své budoucí povolání a ve smyslu citovaného § 911 o. z. není schopna sama se živit.5. Soud se proto vzhledem k tvrzením žalobce zabýval tím, zda na straně žalobkyně jako osoby oprávněné z vyživovací povinnosti nejsou důvody morálního charakteru, pro které by soud mohl tuto vyživovací povinnost zrušit.6. Podle § 2 odst. 3 o. z. výklad o použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.7. Podle § 6 odst. 1 má každý povinnost jednat v právním styku poctivě.8. V této souvislosti se soud zabýval tím, zda tvrzení žalovaného o tom, že žalobkyně se k němu chová v rozporu s dobrými mravy, naplňují zejména ustanovení § 2 odst. 3 o. z. tak, aby soud odepřel žalobkyni oprávnění z předmětné vyživovací povinnosti. Mezi stranami bylo v tomto smyslu nesporné, že žalobkyně se s otcem od svých 18. narozenin nestýká s ohledem na jeho odlišné názory, způsob jednání a že často požíval alkoholické nápoje. Žalovaný k tomu navrhl důkaz spisovým materiálem v předchozím řízení o výživném a soud proto provedl důkaz spisem zdejšího soudu sp. zn. , spisová značka, , z nějž zjistil, že , Jméno žalobkyně, podala 29. 11. 2022, aniž by byla zastoupena právním zástupcem, návrh na zvýšení výživného z původních 2 000 Kč na 4 000 Kč, když v upřesnění žaloby zde uvedla, že není s otcem již delší dobu v kontaktu, důvodem je jeho problematická povaha a alkoholismus a požádala o rozhodnutí v nepřítomnosti. Její otec s tímto návrhem souhlasil, aniž by jakkoli vznesl námitku proti důvodům, proč jeho dcera s ním není v kontaktu. Soud pak bez přítomnosti účastníků vyhlásil rozsudek, v němž výživné zvýšil podle návrhu na částku 4 000 Kč měsíčně. Tento rozsudek nabyl právní moci 16. 2. 2023, neboť ani jedna ze stran proti němu nepodala odvolání.9. Z uvedeného důkazu tedy vyplývá, že není pravdivé tvrzení žalovaného, že by s ním jeho dcera komunikovala, nebo chtěla komunikovat pouze přes právníka, s tím, že pokud sám uváděl, že jeho tvrzení o tom, že s ním dcera není v kontaktu, nepřejeme mu k narozeninám, k svátkům, nezavolá, nenapíše, ani ona sama nerozporuje, přičemž k němu navrhl jako důkaz svědeckou výpověď , jméno FO, . Soud tento důkazní návrh považuje za nadbytečný, a proto jej zamítl.10. Skutková zjištění lze tedy shrnout tak, že bylo prokázáno, že žalobkyně, jako dcera žalovaného, se soustavným studiem připravuje na své budoucí povolání a ve smyslu § 911 o. z. není schopna sama se živit, takže jí vzniklo oprávnění vůči svému otci na placení výživného ve smyslu § 910 o. z. Rovněž soud považuje za prokázanou skutečnost, že žalobkyně se se svým otcem od svých 18. let, tedy 4 roky, nestýká, není s ním v žádném kontaktu z důvodu odlišných, zejména názorů, a také požívání alkoholických nápojů. Proti tomu se sice žalovaný v tomto řízení ohrazoval, nicméně v předchozím řízení o zvýšení výživného, kde dcera tyto skutečnosti uvedla v písemném návrhu, je nijak nerozporoval. Žalovaný navíc neprokázal, že by žalobkyně s ním hodlala jednat pouze přes svého právního zástupce, když v tomto předchozím řízení žádného neměla a žalovaný tuto skutečnost nikterak neprokázal. Pokud sám zmiňuje judikaturu Ústavního soudu ČR k otázce výživného pro dítě dobré mravy a konkrétně zmiňuje rozhodnutí z 20. 6. 2017, tak ze strany soudu takovéto rozhodnutí nalezeno nebylo, nicméně soud bral v úvahu aktuální soudní judikaturu a zejména pak rozhodnutí ústavního soudu k otázce výživného pro zletilé dítě a jeho možného zrušení z důvodu dobrých mravů pro chování zletilého dítěte, které však se chová vůči otci arogantně či pohrdavě, navíc před dalšími osobami za situace, kdy otec trpělivě vytvářel snahu o kontakt s ním (například rozhodnutí I. ÚS 2248/23 z 24. 7. 2024 či IV. ÚS 2848/20 z 27. 10. 2020). Podle názoru soudu však chování žalobkyně spočívající v přerušení kontaktu se svým otcem z důvodu odlišných názorů a jeho požívání alkoholických nápojů soud nepovažuje jako chování takové intenzity, pro které by bylo možné vyživovací povinnost zrušit. Žalovaný se navíc svou nepřítomností při ústním jednání zbavil možnosti být v tomto směru ze strany soudu v souladu s ustanovením § 118a) odst. 1 a 3 o. s. ř. poučen – soud zde odkazuje na jeho opakovaná vyjádření ve věci o tom, že mu nic nebrání vycestovat z Ruska, a tedy v případě svého silného zájmu o toto řízení se jej mohl zúčastnit. Jelikož se tedy soud domnívá, že žalovaný neprokázal skutečnost, že žalobkyně jako jeho dcera, se k němu chovala natolik nemravným způsobem, aby to vyvolalo zrušení jeho vyživovací povinnosti vůči ní, když bylo prokázáno, že stále nenabyla schopnosti sama se živit ve smyslu § 911 o. z., soud jeho návrh na zrušení vyživovací povinnosti zamítl.11. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud vycházel z procesní situace v celém řízení, tedy, že žalobkyně vzala návrh na zvýšení výživného zpět a řízení o něm bylo zastaveno, tedy procesní zavinění za zpětvzetí leží na straně žalobkyně, která by měla v této části řízení platit žalovanému náklady řízení, oproti návrhu žalovaného na zrušení povinnosti, který byl ve věci neúspěšný a v této části řízení, tedy podle § 142 odst. 1 náleží právo na náhradu nákladů řízení žalobkyni. Soud z těchto důvodů proto rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.