16 C 118/2022-26 — Okresní soud v Šumperku

Žalobkyně se na žalované domáhala zrušení výživného, jelikož je žalovaná schopna sama se živit. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že je nadále klientkou [příjmení] domova v [obec], neboť po dovršení zletilosti uzavřela s tímto zařízením smlouvu o prodlouženém pobytu. Žalovaná navíc studuje, připravuje se na budoucí povolání, neboť je studentkou prvního ročního učebního oboru [anonymizováno] na Střední odborné škole obchodu a služeb v [obec], do které denně dojíždí. Není tedy schopna sama se živit. Podle ust. § 910 odst. 1, 2 obč. zák. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. Podle ust. § 911 obč. zák. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. Podle ust. § 915 odst. 1 obč. zák. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že návrh není důvodný. V řízení bylo prokázáno ze smlouvy o prodlouženém pobytu v zařízení ze dne [datum], že žalovaná se nadále připravuje na budoucí povolání a z tohoto důvodu se její pobyt v zařízení – Dětském domově v [obec], prodlužuje, a to až do doby 26 let, když platnost smlouvy končí dnem následujícím po dni, kdy nezaopatřená osoba zakončila přípravu na budoucí povolání, nejpozději však dnem, kdy dovršila 26 let. Skutečnost, že žalovaná studuje, pak byla zjištěna z potvrzení o studiu Střední odborné školy obchodu a služeb v [obec], dle něhož se žalovaná stala ve školním roce 2021, 2022, žákyní prvního ročníku studia oboru [anonymizováno]. Vyživovací povinnost žalobkyni vůči žalované byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne [datum], který nabyl právní moci dne [datum], ve výši 800 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalovaná není schopna sama se živit ve smyslu ust. § 911 obč. zák., nadále trvá vyživovací povinnost žalobkyně vůči žalované a soud proto žalobu v plném rozsahu zamítnul. Vzhledem k tomu, že žádnému z účastníků nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení, soud rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.