9 C 7/2023-20 — Okresní soud ve Svitavách

1. Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu dne 23. 1. 2023 domáhal toho, aby byla zrušena jeho vyživovací povinnost k žalované, která byla naposledy stanovena rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 9. 3. 2000, č.j. Nc 816/2000-19, na částku 800 Kč měsíčně, a to s odůvodněním, že žalovaná ukončila studium a v prosinci 2022 sdělila opatrovnici žalobce, že již nepožaduje zasílání výživného, neboť již není studentem, našla si zaměstnání a vzhledem k příjmu z něj je již schopna se sama živit. 2. Žalovaná vyjádřila s podaným návrhem souhlas, potvrdila, že v prosinci skutečně kontaktovala opatrovnici žalobce, který je jejím otcem, a sdělila jí, že si našla práci a že tedy nadále nepotřebuje, aby jí žalobce hradil výživné. Ten proto přestal výživné od prosince zasílat. Žalovaná současně navrhla, aby soud návrhu žalobce vyhověl, aniž by za tím účelem nařizoval jednání. 3. Vyjádření žalované soud zaslal opatrovnici žalobce s výzvou, aby soudu ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy sdělila, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání. Uvedená výzva současně obsahovala doložku podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění (dále jen„ o. s. ř.“), o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce ani jeho opatrovnice ve shora uvedené lhůtě na výzvu soudu nijak nereagovali, soud proto vycházel z toho, že proti tomu, aby byla věc rozhodnuta bez nařízení jednání, nemají námitek, a postupoval tedy podle § 101 odst. 3 o. s. ř. Věc tedy rozhodl v nepřítomnosti účastníků, pouze na základě jejich nesporných tvrzení a listinných důkazů založených ve spise. 4. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaná si našla zaměstnání, od prosince 2022 má díky tomu zajištěný vlastní příjem a je tedy již od této doby schopna se sama živit. 5. Z rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 2. 2000, č.j. Nc 816/2000-19, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2000, bylo zjištěno, že žalobci byla uložena povinnost s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství přispívat na výživu tehdy nezletilé žalované částkou 800 Kč měsíčně. Výživné byl žalobce povinen hradit vždy do každého 5. dne v měsíci předem k rukám matky žalované 6. Z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 8. 2021, č.j. 34 Nc 234/2020-55, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2021, soud zjistil, že žalobce byl omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý žádného právního jednání s výjimkou běžných záležitostí každodenního života. Doba omezení byla stanovena na tři roky od právní moci zmíněného rozsudku, přičemž žalobci byla jmenována opatrovnicí [jméno] [celé jméno žalované], [datum narození], která jej z titulu své funkce zastupuje v tomto řízení. 7. Na podkladě nesporných tvrzení účastníků i shora uvedených rozsudků má soud za prokázané, že žalobci byla naposledy stanovena vyživovací povinnost vůči žalované, v té době ještě nezletilé, rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 17. 2. 2000, č.j. Nc 816/2000-19, který nabyl právní moci dne 9. 3. 2000 a jímž byla žalobci uložena povinnost s účinností od právní moci výroku o rozvodu manželství přispívat na výživu žalované částkou 800 Kč měsíčně. Žalovaný byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 8. 2021, č.j. 34 Nc 234/2020-55, který nabyl právní moci dne 30. 10. 2021, na dobu tří let od právní moci rozsudku omezen ve svéprávnosti tak, že není způsobilý činit samostatně žádná právní jednání s výjimkou běžných záležitostí každodenního života, a byla mu jmenována opatrovnice [jméno] [celé jméno žalované]. Žalovaná ukončila své studium a od prosince 2022 je zaměstnána, má vlastní příjem a je tedy schopna se sama živit. Další úhradu výživného ze strany žalobce nepožaduje. 8. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v účinném znění (dále jen„ o. z.“), mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Dle odst. 2 cit. ustanovení vyživovací povinnost rodičů vůči dítěti předchází vyživovací povinnosti prarodičů a dalších předků vůči dítěti. 9. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 10. Jak vyplývá z citovaného ustanovení § 911 o. z., základní podmínkou pro existenci vyživovací povinnosti je skutečnost, že oprávněná osoba není schopna postarat se o výživu sebe sama. V daném případě bylo o vyživovací povinnosti žalobce vůči žalované naposledy rozhodováno v roce 2000, tedy v době, kdy byla žalovaná ještě dítětem v předškolním věku. V mezidobí se samozřejmě situace výrazně změnila, pro rozhodnutí ve věci je však podstatné zejména to, že žalovaná sama uvádí, že již má zajištěn vlastní příjem ze zaměstnání a je tedy schopna se sama živit. Již tedy není splněna základní podmínka vyplývající z § 911 o. z. pro to, aby mohl být žalobce i nadále zavázán hradit žalované výživné. Ta ostatně jeho další úhradu ani nepožaduje a se zrušením vyživovací povinnosti žalobce souhlasí. Proto soud podané žalobě vyhověl a s účinností od 1. 12. 2022 zrušil vyživovací povinnost žalobce vůči žalované. 11. Žalobce měl v řízení plný procesní úspěch, neboť jeho návrhu bylo vyhověno. Podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu v účinném znění, by mu tak vůči žalované mělo svědčit právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Dle obsahu spisu však žalobci v průběhu řízení žádné takové náklady nevznikly. Proto soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.