9 C 193/2021 — Okresní soud v Táboře

Žalobkyně se domáhala na žalovaném zaplacení částky 9 212 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky dne [datum], jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru žalovanému v celkové výši 5 000 Kč. Uvedenou smlouvou, se žalovaný zavázal poskytnutý úvěr včetně příslušenství splácet tak, že do konce každého kalendářního měsíce uhradí minimální splátku úvěru, která činí jednu pětinu dlužné částky, nejméně však 300 Kč. Zároveň měl žalovaný zaplatit poplatek za čerpání úvěru ve výši 1 000 Kč a dále úrok ve výši 20 % měsíčně z čerpané jistiny. Pro případ zesplatnění dluhu byl úrok stanoven sazbou 15 % ročně. Kapitalizovaný úrok činil 2 849 Kč. [příjmení] to vznikla žalovanému povinnost uhradit smluvní pokutu v celkové výši 363 Kč, neboť se dostal do prodlení se splácením dluhu po dobu delší 90 dnů. V důsledku prodlení žalovaného se stal celý dluh ke dni [datum] splatným. Dlužnou pohledávku neuhradil žalovaný ani na základě předžalobní výzvy ze dne [datum]. Podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), není třeba k projednání věci nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popř. s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Soud zaslal účastníkům výzvu k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání s tím, že je poučil, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat ve smyslu § 101 odst. 4 o.s.ř., že s projednáním věci bez nařízení jednání souhlasí. Účastníci neměli žádných námitek, proto soud rozhodl bez nařízení jednání. Z předložených listin má soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] podle které žalobkyně poskytla žalovanému na jeho žádost peněžní prostředky v celkové výši 5 000 Kč převodem na bankovní účet č. [bankovní účet]. Žalovaný se zavázal čerpané prostředky splácet a zaplatit úroky z úvěru ve výši 20 % měsíčně z poskytnutých peněžních prostředků do zaplacení a dále poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru, tj. 1 000 Kč. Roční procentní sazba nákladů daného úvěru činila 519%. Žalovaný se se splácením dlužné částky dostal opakovaně do prodlení a žalobkyně mu proto v souladu se smlouvou třikrát účtovala smluvní pokutu ve výši 121 Kč za každých započatých 30 dní prodlení. V souladu se smlouvou se dluh stal splatný ke dni [datum], neboť žalovaný byl v prodlení déle než 60 dnů a žalobkyni tak vznikl nárok na úhradu částky ve výši 5 000 Kč, představující nesplacenou část dlužné pohledávky spolu s poplatkem ve výši 1 000 Kč, kapitalizovaným úrokem z úvěru ve výši 2 849 Kč a smluvní pokutou ve výši 363 Kč, tj. celkem 9 212 Kč. Žalovanou částku žalovaný neuhradil ani po zaslání předžalobní upomínky ze dne [datum]. Soud při každém svém rozhodování musí zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Při posuzování závazků z úvěrových smluv tak musí mimo jiné zvažovat, zda přiznání úroků z prodlení (a dalších částek, které mají být v souvislosti s úvěrem hrazeny) ve výši, v jaké je žalobce požaduje, je v souladu s ujednáním účastníků a s dobrými mravy. Pokud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí z tohoto zjištění vyvodit odpovídající závěry. Namátkou lze odkázat na rozhodnutí Nevyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, kde Nejvyšší soud dovodil, že„ nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského státu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy“. Dále Nejvyšší soud odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002 a věc uzavřel tak, že„ vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroku (výše 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 10. 2010 ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Přičemž po přijetí závěru o neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení je třeba zabývat se nárokem na zákonný úrok z prodlení“. Byť se uvedená judikatura vztahuje k právním vztahům vzniklým za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. a obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., jsou její závěry nepochybně použitelné i v aktuální právní úpravě. Pokud ze smlouvy o revolvingovém úvěru vyplývá, že úroková sazba představuje 20 % měsíčně, jedná se o roční úrokovou sazbu ve výši 240 % Vedle toho se smluvní strany dohodly, že klient zaplatí poplatek za čerpání úvěru ve výši 20% z čerpané jistiny, tím se výše úroku ještě významně navyšuje. Žalobce vyčíslil roční procentní sazbu nákladů (RPNS) výši 519%, což zahrnuje úroky z úvěru a poplatek za čerpání. Celková částka, kterou má spotřebitel zaplatit: v případě úvěrového limitu ve výši 50.000 Kč činí v případě řádného splácení 60.000 Kč, tato platba zahrnuje jistinu, úrok a poplatek za poskytnutí úvěru, tedy více než dvojnásobek maximální možné částky. Vedle toho došlo k ujednání o smluvní pokutě z částky, ohledně níž je klient v prodlení. Popsané smluvní povinnosti ve svém součtu zakládají tak nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, že je s odkazem na shora citovaná ustanovení na místě zabývat se otázkou platnosti smluvních ujednání. Této úvaze nijak nepřekáží fakt, že klient – žalovaný smlouvu v této podobě podepsal. Zákon výslovně předpokládá, že uzavřené smlouvy budou podrobovány přezkumu z hlediska jejich platnosti ze všech podstatných hledisek. V úvěrových vztazích jsou navíc pravidelně navrhované texty smluv koncipovány předem bez reálné možnosti změny ze strany klienta. Některá ujednání v těchto smlouvách (například to, že v téže smlouvě jsou úroky a sankce uváděny jednou jako denní, jindy jako měsíční či roční) navíc komplikují orientaci v textu smlouvy a v závazcích, které z ní plynou. S ohledem na roční procentní sazbu nákladů zkoumané smlouvy, která významně převyšuje úrokovou míru, kterou citovaná judikatura již považuje za nepřijatelnou (60%), soud uzavřel, že ujednání o úrocích je v tomto případě s ohledem na svou výši a okolnosti uzavření neplatné. Následně zvažoval, jaké důsledky to má na účastníky uzavřený právní vztah. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník, dále jen o.z.) musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Podle § 580 odst. 1 o.z. je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, neplatné. [obec] mravy jsou obecně chápány jako korektiv platnosti právních jednání, který se uplatňuje vedle zákona a dopadá na taková právní jednání, která sice zákonu výslovně neodporují, přesto však pro rozpor s dobrými mravy nemohou obstát. Obecně přijímané vymezení tohoto právního pojmu neexistuje, je proto na soudu, aby tento rozpor s dobrými mravy v individuálních případech odstraňoval. Následkem porušení dobrých mravů je neplatnost právního jednání a to s ohledem na ustanovení § 588 o.z. neplatnost absolutní. Shora bylo vyloženo, z jakých důvodů považuje soud jednání žalobce v okamžiku uzavírání smlouvy za neplatné. Zbývalo pouze posoudit, zda se jedná o neplatnost ujednání pouze ohledně výše úroku či o neplatnost smlouvy jako takové. Podle § 576 o.z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. V některých případech lze ujednání o úrocích od ostatních částí smlouvy bez větších problémů oddělit. U společností poskytujících úvěr je však příjem z úroku důvodem pro uzavření smlouvy, jejich ekonomickým smyslem. U bankovních úvěrů se musí jednat přitom o profit v takové výši, že uhradí náklady spojené s realizací úvěru a poskytne přiměřený zisk. Nebankovní společnosti poskytují pravidelně úvěry osobám, které by s ohledem na nedostatečnou bonitu na bankovní úvěr nedosáhly, a de facto počítají s tím, že řada klientů svou povinnost nesplní. Výše úroku a další zajišťovací mechanizmy představují vedle zisku jakousi záruku návratnosti prostředků v širší rovině. Finanční profit ze solventních klientů musí být tak velký, aby pokryl ztráty vzniklé pohledávkami z úvěrů nedobytných. Proto není reálné, že by právní předchůdce žalobce poskytl úvěr za stejných podmínek, jako ho poskytují banky. Neplatnou část smlouvy tak nelze od zbývajících ujednání oddělit. Uvedený právní názor je v souladu i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu ČR, kte