2 C 249/2022-16 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se jako právní nástupce [právnická osoba] podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost uhradit jí částku uvedenou v předmětu tohoto řízení s příslušenstvím, neboť právní předchůdce žalobkyně uzavřel s žalovaným dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] na základě které poskytl právní předchůdce žalobkyně žalovanému částku 8 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit spolu s úrokem ve výši 1 320 Kč, odměnou za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 400 Kč v 45 týdenních splátkách po 296 Kč s poslední splátkou splatnou dne [datum]. Žalovaný nehradil splátky řádně a včas, a proto právnímu předchůdci vzniklo marným uplynutím lhůty pro úhradu poslední splátky právo na uhrazení celé dlužné částky. Dlužná částka činí celkem 12 320 Kč, která byla postoupena na žalobkyni a kterou žalovaný nezaplatil ani přes předžalobní upomínku. 2. V dané věci bylo možno rozhodnout na základě listinných důkazů obsažených ve spise, a proto soud vyzval soud žalovaného, když souhlas žalobkyně s rozhodnutím věci bez nařízení jednání byl obsažen přímo v žalobě, aby se ve smyslu ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), vyjádřil k tomu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň soud připojil doložku, že nevyjádří-li se k této výzvě, bude mít soud za to, že proti takovému postupu nemá námitky (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný se k výzvě nijak nevyjádřil a soud proto rozhodoval na základě listinných důkazů založených ve spise. 3. Po provedeném dokazování má soud z předložených listinných důkazů, konkrétně ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] ze dne [datum], za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému v hotovosti částku 8 000 Kč a žalovaný se zavázal takto poskytnutou částku vrátit spolu s náklady úvěru v pravidelných týdenních splátkách. Ty dle uzavřené smlouvy představoval jednak kapitalizovaný úrok ve výši 1 320 Kč (při úrokové sazbě uvedené ve smlouvě ve výši 35,53 % ročně při trvání smlouvy 45 týdnů), odměna za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a odměna za hotovostní inkaso ve výši 2 400 Kč. Z předžalobní výzvy ve spojení s žalobními tvrzeními vyplývá, že žalovaný zaplatil celkem částku 1 000 Kč, ze které byla částka 786,68 Kč započtena na úrok a zbývající částka 213,32 Kč na poplatek za hotovostní inkaso splátek. Dle oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum] zaslané právním předchůdcem žalobkyně žalovanému, žalovaný dluží z výše uvedené smlouvy celkem částku 12 320 Kč s příslušenstvím, přičemž žalobkyně po žalovaném nepožaduje navýšení naúčtované původním věřitelem ve výši 2 000 Kč. Daná částka se skládá z dlužné jistiny ve výši 8 000 Kč, z dlužného úroku ve výši 533,32 Kč, z dlužného poplatku za administrativní činnost ve výši 1 600 Kč a dále z dlužného poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 2 186,68 Kč, jak plyne též z předžalobní výzvy a žalobního návrhu. Dále žalobkyně požaduje úrok z úvěru ve výši 30 % ročně (z části kapitalizovaný), tj. v nižší sazbě než bylo sjednáno, a úroků z prodlení z dlužné jistiny. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně postoupil s účinností k tomuto dni pohledávku za žalovaným na žalobkyni, když tato skutečnost mu byla oznámena dopisem ze dne [datum]. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní upomínku ze dne [datum]. 4. Po právní stránce soud věc posoudil dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ust. § 1751 odst. 1 o. z. lze část obsahu smlouvy určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost. Podle ust. § 2048 o. z. ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzované povinnosti vznikla škoda. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroků z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením, neujednají-li si strany výši úroku. Podle ust. § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě. Podle ust. § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění. Podle ust. § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 5. Soud se nejprve zabýval platností dané smlouvy o úvěru, neboť k případné absolutní neplatnosti smlouvy soud přihlíží ex offo a účastník v takovém případě nemusí tvrdit a namítat neplatnost takového úkonu, neboť soud je povinen zkoumat všechny důvody absolutní neplatnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 30 Cdo 833/2008). V dané věci byl dle předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednán úrok z úvěru ve výši 35,53 % ročně. Ohledně úroků z poskytnutých finančních prostředků (ať již formou úvěru či zápůjčky) existuje poměrně bohatá judikatura Nejvyššího soudu ČR (dále jen NS ČR), kdy lze konkrétně uvést nejprve např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, sp. zn. 20 Cdo 474/2006, sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 a sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, od kterých také není žádný důvod se v dané věci odchylovat. Konkrétně v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 NS ČR dovodil, že„ Nemohou být žádné pochybnosti o tom, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou obecně považovány za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, a že tedy jsou v rozporu s dobrými mravy.“ Dále se v něm NS ČR odkázal na svoji ustálenou judikaturu ohledně pojmu dobrých mravů (viz NS ČR sp. zn. 21 Cdo 486/2002) a věc uzavřel se závěrem, že„ Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy.“ Podle rozhodnutí NS ČR ve věci sp. zn. 32 Cdo 2773/2009 lze úroky z prodlení„ posoudit z hlediska souladu nebo rozporu s dobrými mravy pouze jako platné či neplatné a nelze je shledat neplatné jen co do výše, která přesahuje rámec dobrých mravů. Veškerá tato judikatura vydaná za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen