9 C 248/2022-47 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení částky 28 346,53 Kč s příslušenstvím. Uváděl, že mezi společností [právnická osoba] jako původním věřitelem a žalovanou byla uzavřena dne 24. 2. 2020 smlouva o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaná načerpala úvěr v celkové výši 28 346,53 Kč. Finanční prostředky však doposud řádně nevrátila. Žalobce nabyl pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 27. 1. 2020 mezi společností [právnická osoba], ST [anonymizována dvě slova] jako původním věřitelem a postupitelem a společností [právnická osoba] jako postupníkem a novým věřitelem. 2. Soud vydal ve věci platební rozkaz, proti němuž podala žalovaná včas odpor. Namítala, že [právnická osoba] přeplatila svůj závazek, namítala, že půjčky nejsou poctivé. Následně soudu doložila, jakým způsobem jí byly půjčky poskytovány a jakým způsobem splácela. 3. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi společností [právnická osoba] a [celé jméno žalované] dne 24. 2. 2020 plyne, že věřitel se zavázal poskytnout klientce úvěr až do výše sjednaného úvěrového limitu a klientka se zavázala tento úvěr splatit spolu s úroky z úvěru a příslušnými poplatky. Úvěr byl limitován částkou 80 000 Kč, úroková sazba činila 10,5 % měsíčně a roční procentní sazba nákladů 231,39 % ročně. Žalobce sdělil, že žalované byly poskytnuty částky 19 000 Kč dne 24. 2. 2020, 1 000 Kč téhož dne, 3 000 Kč 25. 2. 2020, 2 200 Kč 30. 7. 2020 a 2 500 Kč dne 22. 3. 2021. Z transakční historie vyplývá, že za dobu úvěrového vztahu zaplatila žalobkyně věřiteli 49 940 Kč. 4. Ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 13. 1. 2020 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 3. 2022 je zřejmé, že žalovaná byla o postoupení pohledávky informována, že k postoupení pohledávky došlo. Tím je dána aktivní legitimace žalobce pro vedení sporu. 5. Po takto provedeném dokazování považoval soud skutkový stav za dostatečně prokázaný, provádění dalších důkazů vzhledem k závěrům uvedeným shora, považoval soud za nadbytečné. 6. Soud musí při každém svém rozhodování zkoumat, zda právo, jemuž se má dostat ochrany, je v souladu se zákonem a ústavním pořádkem. Jak plyne z dikce ust. § 588 odst. 1 o. z., je povinen i bez návrhu přihlížet k okolnostem, jež mohou vést k rozporu s dobrými mravy či k rozporu se zákonem. V soudní praxi se přitom již mnoho let řeší soulad smluv o spotřebitelských úvěrech, které neposkytují bankovní instituce. Doposud se tato problematika posuzovala především v exekučním řízení, tím spíše ovšem závěry vyšších soudů musí dopadat i na řízení nalézací. Exekuční řízení je z principu určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro nalézání práva. Proto je vhodné a účelné, aby se posouzení platnosti spotřebitelských smluv o úvěru přesunulo do řízení nalézacího, v němž je vydáváno meritorní rozhodnutí, a jenž je svou podstatou určeno k tomu, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotné práva. 7. Ústavní soud již v nálezech sp. zn. I. ÚS 199/11 nebo III. ÚS 562/12 dovodil, že ustanovení smlouvy, která jsou formulářově předtištěna, neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci. [příjmení], kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění bianco směnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45% z dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená jednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor z dobrými mravy. Ústavní soud například ve svém nálezu III. ÚS 4084/12 dospěl k závěru, že úvěrová smlouva s úrokem 79% ročně a RPSN 115,32% ročně naplňuje svým obsahem kritéria zjevné nespravedlnosti. Obdobně dovodil i Nejvyšší soud, že nepřiměřeně vysoké úroky sjednané při peněžité půjčce jsou v rozporu s dobrými mravy (rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a další). V nalézacím řízení je tedy nezbytné posuzovat platnost spotřebitelských smluv, aby v něm byly posouzeny všechny relevantní aspekty hmotného práva. 8. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. 9. V posuzované věci, jak bylo uvedeno shora, byla mezi účastníky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru do výš 80 000 Kč, žalovaná se zavázala zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně úrok ve výši 125,999 % ročně. RPSN pak u této smlouvy činí 231,39 %. Žalovaná uvedla, že je i přes podanou žalobu a odmítání neustále obtěžována telefonickými nabídkami na poskytnutí dalších a dalších částek. 10. Pro posouzení věci je podstatné, že se roční procentní sazba nákladů dostává k 250%. Tato položka přitom vyjadřuje právě to, nakolik nákladné je pro dlužníka zatížení v rámci daného smluvního vztahu, protože nezahrnuje jenom některý z dílčích závazků, ale veškeré výdaje, které musí dlužník ve prospěch věřitele v konečném výsledku zaplatit. To vše zakládá nevýhodný a nevyvážený vztah mezi věřitelem a dlužníkem, který se dostává do zřejmého rozporu s dobrými mravy. Na tom nemění nic skutečnost, že žalovaná smlouvu v podobě shora uvedené podepsala. Jak je uvedeno shora, zákon předpokládá, že jakákoli smlouva musí být podrobována přezkumu z hlediska okolností zásadních pro její platnost. Vedle toho je nutno vzít v úvahu i charakter smluvního vztahu, jehož právní rámec je vytvořen jednou smluvní stranou předem bez reálné možnosti změny textu ze strany druhé. Proto soud dospěl k závěru, že smlouva je ve smyslu § 588 o. z. absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Tuto neplatnost je nutno dovozovat k celé smlouvě, protože v tomto případě tvoří jednotlivá ujednání smlouvy celek a nelze předpokládat, že při absenci ujednání o částce za zpracování či za administrativní činnost by byla smlouva ze strany věřitele uzavřena. Nároky stran je potom třeba posoudit i podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. 11. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční prostředky na základě právního vztahu, který byl shledán neplatným, konkrétně jí poskytla částku 27 700 Kč. Žalovaná však žalobkyni uhradila částku 49 940 Kč, tedy částku podstatně vyšší. Ani z pohledu ustanovení o bezdůvodném obohacení tak žalobkyni nic nenáleží. Proto bylo namístě žalobu zamítnout. 12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle něhož má právo na náhradu nákladů ten z účastníků, který byl v řízení plně úspěšný. V posuzované věci došlo k zamítnutí žaloby v celém rozsahu, úspěšná tedy byla žalovaná, žádné náklady řízení však nepožadovala. Z toho důvodu bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno shora.