10 C 75/2023-21 — Okresní soud v Táboře

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 10 516,48 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty, na jejíž zaplacení vznikl žalobkyni nárok nesplněním povinnosti žalovaného řádně splatit úvěr poskytnutý mu žalobkyní ve výši 31 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum]. Vznik nároku na zaplacení smluvní pokuty byl mezi účastníky sjednán v čl. 6 uvedené smlouvy pro případ nezaplacení nové jistiny úvěru žalovaným po jeho zesplatnění, a to ve výši 0,1% z dlužné nové jistiny denně až do jejího zaplacení s omezením horní hranice věřitelem uplatněných smluvních pokut polovinou výše poskytnuté finanční částky, nejvýše však částkou 200 000 Kč. Tuto smluvní povinnost žalovaný porušil a žalobkyni tak vznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty, jejíž část za období prodlení žalovaného s plněním do [datum] již byla žalobkyni přiznána pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]. Nyní žalobkyně požaduje zaplacení sjednané smluvní pokuty za období od 1. 1. 2020 do 20. 10. 2022. Požadovanou částku žalovaný žalobkyni dosud nezaplatil, přestože mu byla zaslána předžalobní výzva ze dne 20. 10. 2022. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání soudu, které se konalo dne [datum], se bez omluvy nedostavil. Proto soud podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. 3. Po skutkové stránce soud provedeným dokazováním zjistil, že mezi účastníky řízení byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční částky 31 000 Kč žalobkyní žalovanému. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr splatit včetně smluvního úroku ve výši 162,39 % ročně formou 36 měsíčních splátek po 2 747 Kč. Celkově se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 98 892 Kč. Roční procentní sazba nákladů (RPSN) činí 162,39 %. V čl. 6 smlouvy byla sjednána povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni v případě nezaplacení nové jistiny úvěru po jeho zesplatnění smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění až do jejího úplného zaplacení. Z oznámení žalobkyně ze dne 24. 6. 2019 vyplývá, že žalovaný úvěr řádně nesplácel, v důsledku čehož žalobkyně přistoupila k jeho zesplatnění podle čl. 6 smlouvy a vyzvala žalovaného k zaplacení částky 38 057 Kč ve lhůtě 10 dnů. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], bylo rozhodnuto mj. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu dle čl. 6 uvedené smlouvy za období od 26. 6. 2019 do 31. 12. 2019 ve výši 1 974,10 Kč. Dne 20. 10. 2022 zaslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku, kterou ho vyzvala k zaplacení smluvní pokuty dle čl. 6 této smlouvy za období od 1. 1. 2020 do 20. 10. 2022 ve výši 10 516,48 Kč. Žalovaný žalobkyni tuto částku dosud nezaplatil. 4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2048 odst. 1 o.z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 5. Z hlediska právního posouzení bylo pro soud zásadní zjištění, že na základě uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne [datum] byla žalovanému poskytnuta žalobkyní částka 31 000 Kč, žalovaný však měl žalobkyni, a to i při řádném splácení a dodržení všech smluvních ujednání, vrátit částku 98 892 Kč, tedy více než trojnásobek plnění poskytnutého žalobkyní. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou byla mezi účastníky sjednána úroková sazba z úvěru ve výši 162,39 % ročně. Obvyklá výše úroků dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období července 2018 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,46 % ročně. Dohodnutá výše úroků 162,39 % ročně tedy dvacetinásobně převyšuje tuto obvyklou úrokovou míru, což za situace, kdy se jedná o dlouhodobý úvěr, kdy doba splácení byla sjednána na 36 měsíců a žalovaný by tak při řádném splácení měl žalobkyni zaplatit trojnásobek původní jistiny úvěru, vede soud k závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy. Právě institut dobrých mravů lze považovat za korektiv, omezující autonomii vůle stran smlouvy a jejich možnosti sjednat si obsah smlouvy libovolně. Pokud je smluvní úrok v právní praxi vnímán jako odměna za poskytnutí peněz, je v daném případě tato odměna naprosto nepřiměřená výši plnění, které žalobkyně žalovanému poskytla. Nákladnost úvěru pro dlužníka, která je vyjádřena RPSN ve výši 162,39 % ročně je přitom vysoká i v poměrech rizikovějších úvěrů poskytovaných nebankovními institucemi. 6. Nevyváženost smlouvy v neprospěch dlužníka však vyniká v případě jeho prodlení se splácením, kdy k výše popsaným nákladům zatěžujícím dlužníka jako účastníka konkrétní smlouvy, přistupují další sjednané sankce, které jeho dluh dále razantním způsobem navyšují. Konkrétně se jedná o smluvní pokutu podle čl. 6 smlouvy, náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dlužníka podle čl. 6 2. smlouvy, na jejichž zaplacení vzniká věřiteli nárok před zesplatněním úvěru (přičemž zde nelze odhlédnout od skutečnosti, že tímto sofistikovaným způsobem je dlužník za prodlení se splácením v době před zesplatněním sankcionován duplikovaně) a především o smluvní pokutu podle čl. 6 smlouvy, na jejíž zaplacení vzniká věřiteli nárok po zesplatnění úvěru. Zejména v případě této smluvní pokuty, která je současně předmětem tohoto řízení, se jedná o sankci, která má potenciál výši dluh zvyšovat velmi razantním způsobem. Přestože její sazba 0,1 % denně není sama o sobě nepřiměřeně vysoká, celkový systém sankcí obsažený ve smlouvě, kdy tato denní pokuta je doplňována sankcemi jednorázovými, způsobuje to, že rozsah povinností, které v případě prodlení dlužníka zavazují, je zcela nepřiměřený výši plnění, které mu bylo žalobkyní poskytnuto. 7. Uvedená problematická ujednání smlouvy přitom nejsou oddělitelná od jejího dalšího obsahu ve smyslu § 576 o.z., neboť nákladnost úvěru, konkrétně výše smluvního ročního úroku, je zahrnuta jednak již ve výši jednotlivých splátek, které byl žalovaný povinen dle smlouvy platit a které se včetně přirostlých úroků stávají součástí nové jistiny úvěru, což je veličina, která následně po případném zesplatnění úvěru, ovlivňuje celkový mechanismus sankcí, jejichž součástí je i smluvní pokuta sjednaná v čl. 6 smlouvy. Jinými slovy výše sjednaného úroku ovlivňuje významným způsobem výši smluvních sankcí, v tomto případě popsané smluvní pokuty, na jejíž zaplacení žalobkyně svůj nárok podanou žalobou také uplatnila. Smlouvu je z tohoto důvodu nutno posuzovat jako celek, jehož jednotlivá ujednání jsou vnitřně provázána, a to způsobem, z něhož právnímu laikovi nemusí být srozumitelný skutečný rozsah sankcí, které mu v případě prodlení hrozí. 8. Podaná žaloba není důvodná. Oproti původnímu žalobkyní zmiňovanému rozhodnutí soudu, kterým byla dovozena pouze částečná neplatnost mezi účastníky uzavřené smlouvy o úvěru, která se nevztahovala k ujednání o smluvní pokutě dle čl. 6 smlouvy a tato smluvní pokuta tak byla žalobkyni přiznána v celé požadované výši, je soud nyní toho názoru, že mezi účastníky uzavřená smlouva o úvěru je neplatná absolutně podle § 588 o.z. Důvodem této neplatnosti je nevyváženost smlouvy mezi plněním, které bylo dle smlouvy žalovanému žalobkyní poskytnuto a plněním, k němuž se oproti tomu žalovaný zavázal. Tato nevyváženost dosahuje intenzity, která způsobuje neplatnost smlouvy pro zmiňovaný rozpor s dobrými mravy. V důsledku absolutní neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru je samozřejmě neplatné také ujednání účastníků o smluvní pokutě obsažené v čl. 6 smlouvy. Z tohoto důvodu žalobkyni nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl. Žaloba tedy byla v plném rozsahu zamítnuta. 9. Pro úplnost je nutno uvést, že popsaný posun v právním hodnocení obsahu smlouvy následuje vývoj judikatury vydávané vyššími soudy především při rozhodování o návrzích na zastavení exekuce v rámci výkonu rozhodnutí o spotřebitelských úvěrech v době následující po vydání rozsudku předloženého žalobkyní (k tomu viz např. nález Ústavního soudu II. ÚS 3194/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 20 Cdo 1857/2019, 20 Cdo 3811/2019, 20 Cdo 2884/2019, 20 Cdo 75/2020). Dále k námitce žalobkyně soud uvádí, že při rozhodování ve věci samé není vázán výrokem elektronického platebního rozkazu, který byl ve věci vydán dříve a kterým bylo pod