4 C 208/2022-26 — Okresní soud v Táboře

1. Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu doručeným k procesnímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 240,72 Kč s příslušenstvím, představujícím smluvní pokutu za prodlení žalovaného se zaplacením nové jistiny úvěru, který žalobkyně žalovanému poskytla a následně zesplatnila. Již v minulosti rozhodoval soud o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni smluvní pokutu vyčíslenou ke dni 3. 6. 2019. Žalovaný na úhradu tohoto nároku však doposud ničeho nezaplatil. V daném řízení proto žalobkyně požaduje zaplacení smluvní pokuty za další období prodlení dlužníka, tj. od 4. 6. 2019 do 30. 3. 2020 ve výši 0,1 % denně z částky 33 113,07 Kč, dále 0,1 % denně z částky 30 366,07 Kč od 31. 3. 2020 do 20. 4. 2020 a 0,1 % denně z částky 25 193,07 Kč od 21. 4. 2020 do 27. 4. 2022 ve výši 11 240,72 Kč. 2. Elektronický platební rozkaz se nepodařilo doručit žalovanému do vlastních rukou, a proto byl dle ust. § 173 odst. 2 ve spojení s ust. § 174a) odst. 3 o.s.ř. zrušen a ve věci bylo nařízeno ústní jednání. V jeho rámci provedl soud důkazy žalobkyní předložené, a jelikož se žalovaný na jednání nedostavil, z jednání se neomluvil, ani nepožádal o jeho odročení, ačkoliv mu bylo řádně doručeno předvolání na jednání na adresu jeho bydliště, bylo jednáno a následně rozhodnuto bez přítomnosti žalovaného, když soud vyšel z toho, že tvrzení žalobkyně jsou provedenými důkazy prokázána. I za této důkazní situace však soud z úřední povinnosti přezkoumával nárok žalobkyně, pokud jde o dobré mravy a soulad se zákonem, a zjistil, že nárok žalobkyní žalobou uplatněný není důvodný pro rozpor s dobrými mravy a pro absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, ze které žalobkyně svůj nárok odvozuje. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (dále jen rozsudkem nalézacího soudu), oznámením žalobkyně ze dne 26. 7. 2018 o zesplatnění úvěru a předžalobní upomínkou má soud prokázáno, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena Smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50 000 Kč a žalovaný se tuto částku a sjednaný efektivní úrok ve výši 129,67 % ročně zavázal splácet ve 48 měsíčních splátkách po 3 721 Kč měsíčně splatných vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje od února 2018 dle splátkového kalendáře, který tvoří přílohu oznámení žalobkyně o schválení úvěru. Žalovaný sjednané podmínky řádně neplnil a ocitl se v prodlení s úhradou splátek poskytnutého úvěru, dostal se do prodlení i s úhradou splátky či její částky o délce více jak 30 dnů. Žalovaný se mimo jiné v souladu s čl. 6 smlouvy zavázal pro případ prodlení s nezaplacením nové jistiny úvěru hradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru až do jejího zaplacení, přičemž žalobkyně s žalovaným se v čl. 6 smlouvy dohodli, že souhrn všech ze strany žalobkyně uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkovou výši poskytnuté finanční částky, nejvýše však 200 000 Kč. V předchozím již výše citovaném rozsudku Okresního soudu v Táboře tento mimo jiné rozhodl, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částky představující smluvní pokuty dle čl. 6 a 6.5 smlouvy, tedy částky ve výši 998 Kč a 12 761,28 Kč. Částka ve výši 12 761,28 Kč představovala smluvní pokutu dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru ve výši 60 202,10 Kč, a to za období prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny úvěru do 3. 6. 2019. Předmětným rozsudkem bylo tomuto nároku žalobkyně co do smluvní pokuty v plném rozsahu vyhověno. Prodlení žalovaného s úhradou nové jistiny úvěru však trvalo i po datu 3. 6. 2019 a žalobkyně tak má za to, že i nadále jí svědčí právo na zaplacení smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny úvěru i za následující období, tedy od 4. 6. 2019 a nadále tak, jak je toto období vymezeno předmětem daného řízení. Podle bodu 6.5 smlouvy, jestliže klient po zesplatnění úvěru nezaplatí novou výši jistiny úvěru v den zesplatnění, vzniká mu povinnost zaplatit poskytovateli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné nové jistiny úvěru za každý den prodlení s její úhradou, a to ode dne následujícího po dni zesplatnění úvěru až do jejího úplného zaplacení. Soud při právní kvalifikaci uzavřené smlouvy o úvěru vycházel z ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen o. z.), podle něhož smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle ustanovení § 2048 o. z., ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Podle ustavení § 2049 o. z., zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený. Podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Dle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Jak již bylo výše uvedeno, předmětnou smlouvou o úvěru byla mezi účastníky sjednána efektivní úroková sazba z úvěru ve výši 129,67 % ročně, což představuje nominální úrokovou sazbu ve výši 86,1 % ročně. Obvyklá výše úroku dle přehledu statistických údajů zveřejněných Českou národní bankou pro období leden 2018 činila pro korunové úvěry poskytnutými bankami domácnostem v ČR na spotřebu v průměru 8,85 % ročně. Dohodnutá výše úroků 86,1 % ročně tedy podstatně převyšuje (téměř desetinásobně) tuto obvyklou úrokovou míru, což vedlo soud k jednoznačnému závěru, že jde o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy a tedy neplatné. Jedná se přitom o důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit. Proto soud považoval ve smyslu § 576 o. z. za neplatnou jen tuto část uvedené smlouvy o úvěru, když byly sjednány úroky z úvěru v nemravné výši 86,1 % ročně. Protože žalovaný poskytnutý úvěr vyčerpal, avšak řádně jej nesplácel, bylo zesplatnění úvěru po právu a žalovanému vznikla povinnost jej zcela zaplatit, a to jak co do dlužné jistiny, nákladů a smluvních pokut, tak co do úroků. Jelikož úroky sjednané mezi účastníky byly neplatné a žalobkyně má v souladu s výše citovaným ustanovením § 1802 o. z. nárok na úroky obvyklé, tj. ve výši 8,85 % ročně, musel soud provést přepočet částek, které žalovaný zaplatil a žalobkyně je započítávala na nemravně vysoké úroky. Následně se soud zabýval výší požadované smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % za každý den prodlení z dlužné jistiny. Dlužnou jistinou byl součet dlužné jistiny, tj. částka 39 940,15 Kč (49 569,30 – 9 629,15) a přirostlého obvyklého úroku, tj. částka 1 092,92 Kč, tedy celkem částka 41 033,07 Kč. Za žalobkyní požadovanou dobu od 28. 7. 2018 do data vyhotovení žaloby, tj. do dne [datum] pak správně činila smluvní pokuta částku 12 761,28 Kč místo žalobkyní požadované částky 18 722,20 Kč, když ohledně rozdílu těchto částek ve výši 5 960,92 Kč byla proto žaloba zamítnuta jako nedůvodná. Dále se soud zabýval požadovanou smluvní pokutou za splátky, se kterými se žalovaný dostal do prodlení v celkové výši 998 Kč (bod 6.1 smlouvy) a náhradou nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného sjednanou ve smlouvě, která činí celkem 1 000 Kč (bod 6.2 smlouvy). Tyto nároky vyhodnotil soud při svém dřívějším rozhodování jako nároky, které jsou v souladu s výše citovanými ustanoveními smlouvy o úvěru a s výše uvedenými závěry o skutkovém stavu, neboť žalovaný se dostal do prodlení (dle bodu 6.1 a 6.2 smlouvy se splátkami 4 – 5, respektive 1 – 5), a proto byly žalobkyni uvedené částky přiznány. Žalobkyně požadovala úroky z prodlení z tvrzené dlužné jistiny 60 202,10 Kč, ze smluvní pokuty ve výši 998 Kč a z náhrady nákladů ve výši 1 000 Kč. Nárok na úroky z prodlení považoval soud za důvodný pouze z jeho přepočtené nové jistiny, včetně přirostlých úroků 41 033,07 Kč a dále z částek 998 Kč a 1 000 Kč, tedy celkem z částky 43 031,07 Kč a z této částky tedy soud žalobkyni úroky z prodlení přiznal v souladu s § 1972 o. z. a to dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve výši 9 % ročně. Žalobkyní požadovaný úrok z prodlení z částky 19 169,03 Kč (nedůvodná nová jistina a přirostlé úroky) požadované od 3. 6. 2019 do zaplacení soud zamítl. Konečně soud zamítl rozdíl mezi žalobkyní požadovaným úrokem ve výši 86,1 % ročně a přiznaným obvyklým úrokem v době sjednání úvěru poskytovanými bankami ve výši 8,85 % ročně, tj. co do požadovaného úroku ve výši 77,25 % ročně z částky 39 940,15 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení. Po vyčerpání předmětu řízení musel pak soud dále zamítnout